Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 62. - Nelehká mise

Obrovské vrznutí dveří ohlásil náš přístup.

„Mý drazí a statečný bojovníci! Přišli jste." Roztáhl vřele ruce král a rozešel se s úsměvem k nám. Dveře se opět zavřely a my se tam octli sami. Králova tvář posmutněla a jeho ruce svěsil dolu.

„Přišlo to, čeho jsme se nejvíce obávali. V severních světech začali mizet lidi. Bojím se, že v tom má prsty Velká devítka. Šíří se klepy, že jeden z nich chodí mezi námi a bere si, co se mu zlíbí." Zašeptal Hiko- dono, jakoby nás někdo špehoval.

„Pane, nesmíte věřit všem těm klepům." Odpovím na to cynicky Natsu.

„Nebojte se králi. Prověříme to. Nebudeme přeci brát hrozby na lehkou váhu. Pokud Azazel mluvil pravdu. Musíme se spojit a zahájit protiútok. Nesmí se otevřít další Brány pekla." Stroze řekl Fuyu. 

 Fuyu odkazoval na jejich sílu černé magie, která se pojila na knihy, které se nazývaly Brány pekla. Je jich přesněji 9 a každá obsahuje jinou černou magii.  Na Zemi tuto černou magii právě známe jako dva protiklady nebe a peklo. Dobrá magie a špatná. Nad pomyšlení na Velkou Devítku a jejich moc, se mi svraštilo obočí. Cítím jak nejsem stále silný. Musím trénovat.

„Nebojte se králi Hiko. Nakopeme jim ty jejich zadky." Řekl jsem a vítězně se usmál.

„To je moje řeč!" Zajásal Natsu.

Shika mu, ale darovala jeden z pohlavků.

„Musíš být furt tak hlučný?"

„Musíš mě furt ty mlátit?" Ošil se Natsu. Oba začali vést zběsilou oční válku.

„Prosím vás nechte si to na doma." Zavrčel Aki.

Oba se od sebe odtáhli a zaujali uražený postoj. Musel jsem se tiše zasmát.

„Dobře, králi. Omluvte nás. Budeme muset vyrazit. Jako vždy veškeré informace, jsou ve svitku, že je tomu tak?" Promluvil opět Fuyu a pozvedl svitek, který držel.

„Ano. Buďte opatrný." Ustaraně se na nás král podíval.

Všichni jsme se na něj usmáli a otočili se čelem zad a odešli.

•••••••••••

V severních světech je prý zima. Takže jsme si sbalili teplé oblečení, naše zbraně a potraviny. Nechápu, proč si já mám brát svůj kord, když stále neumím šermovat, ale radši budu poslouchat Fuyuovi rozkazy. Zabalil jsem si své dračí rajčata a zbytek jídla a mohli jsme vyrazit. V Haruově ruce už se blyštil stříbrný malý klíč s kousky ledových rampouchů.

„Od jakého světa je ten klíč?" Zeptala se zvídavě Shika.

„Od Snowflaku. Je to hraniční svět, který pomyslně rozděluje na severní oblast."

„Snowflake je krásná země." Zamumlal pro sebe Aki.

Haru na nic dalšího nečekal a klíč zapadl do zamrzlé brány, která se kouzlem objevila. Brána se otevřela a už nás vítal chladivý severní vítr. Dokonce vyletělo i pár vloček. Všichni jsme se nadechli jako vždy vstupujeme do neznáma. Všichni máme strach, ale i nadšení z něčeho nového. Svaly v těle se mi napínali, ale po prvním kroku vše odpadlo a ve mně už bylo jen odhodlání. Musíme je zastavit. 

Sněžná vánice nás celé pohltila. Nebylo vidět na krok. Vítr byl mrazivý a silný. Vločky se nám řezali do obličejů. Bylo to nepříjemné. Rukou jsem se snažil víc zakrýt obličej. Bohužel to nepomohlo.

„Brrrr... Udělejte s tím něco." Skuhral Natsu.

Najednou se vítr kolem nás zastavil. Byli jsme pod neviditelným ochranným poklopem. Zadíval jsem se nahoru na nebe. Vločky kolem nás se pomalinku vznášeli dolů. Bylo to obdivuhodné. Koukl jsem se po ostatních. Všichni měli na tváří spokojený výraz. Aki si připažil zpět ruce k tělu.

„Todle se ti povedlo." Pochválila ho Shika a začala chytat sníh do dlaní.

Začal jsem též chytat sníh. S úsměvem jsem pozoroval kousek vločky, jak mi dopadla na teplou ruku. Ani jsem necítil její chlad. Přitom ona mé teplo cítila až moc a roztekla se. Trochu jsem posmutněl. Chtěl jsem ji pozorovat ještě chvíli. Zvedl jsem hlavu a střetl se s párem modrý očí, co si mě fascinovaně prohlíží. Rychle jsem se otočil a šel radši za Kenjim.

„Kde leží to městečko?" Zeptal jsem se blondýna, když si dělal ve sněhu andělíčky.

„No mělo by být kousek. Ale v téhle vánici se stejnak nikam nedostaneme a i kdyby jo, všichni se budou ve městě krčit ve svých domcích."

„Aha..."

„Hej lidi pojďte. Uděláme si tu aspoň oheň." Navrhl Natsu. Sehnul se k zemi a krouživými pohyby nechal roztéct sníh, který pak odhalil povadlou zeleň, která snad nikdy nespatřila sluneční svit.

K němu se sehnula Shika a pomohla mu. Ruce si začala dmout až se ji vytvořil oheň na dlaní. Její ruce se čím dál víc od sebe vzdalovali, až byla přinucena je dát od sebe a nechat přístup ohni na jejích dlaních.

„Věčný plamen." Zamumlala si spíše pro sebe a oheň se rozrostl. Opatrně ho položila na zem.

Fuyu mávnutí ruky kolem ohně vytvořil vodní hranici. Ze země se vyhoupla hrouda půdy, která utvořila jakýsi posezení. Všichni jsme si sedli k ohni a čekali, až vánice ustoupí.

Ach díky bohu za víkend 🙏 Aspoň jsem to mohla napsat 😁 Sice je to ta kapitola méňe záživná, ale i tak doufám, že se líbila ❤️ Když tak pište názory do komentáře 👇👇💬💬💬