Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 38. - splinutí s přírodou

První bitvu vyhráli, ale podaří se jim vyhrát celou misi?

Už se plahočíme asi 6 hodin. Slunce nám dalo dobrou noc a přivítal nás měsíc. Chladné noci v Tokoyoumi asi nehrozí. Za což sem byl rád. Neměl bych oblečení ani vybavení na stanování v zimě.

„Dáme si pauzu?" Zeptal jsem se z ničeho nic.

„Jo, souhlasím. Už tu chodíme dost dlouho a nic nenacházíme." Souhlasil Kenji.

Došel k obřímu stromu. K obejmutí jeho kmene by bylo potřeba tak deset lidí. Musel tu stát věčnost. Fascinovaně jsem si ho prohlížel od pár vyčuhujících kořenů po obrovskou korunu, co se skrývala v nekonečné noci.

„Přilož k němu ruku." Nabádala Shika.

Jen jsem na ni nechápavě pohlédl. Ta hlavou cukla ke stromu a usmála se. Přešel jsem k jeho kmenu blíž a opatrně se dotkl tvrdé kůry. Najednou mi sám strom ukázal své vzpomínky. Své myšlenky a pocity. Vzpomínky na generace dětí, co tu putovala a hledala oné krystaly. On je vždy s radostí poslouchal, jak trápí své mozkové závity či si jen tak povídají a seznamují. Bylo to neuvěřitelné vidět jeho očima. Zažil tu spousty a spousty věcí. Velký oheň. Hustou a neoblomnou povodeň. Války i smíření. Děti. Různé bytosti. Všechno.

„Nádhera! Máš krásný život." Řekl jsem mu svým vnitřním hlasem.

„Jsem rád, že já mohl poznat i ten tvůj, Iruko. Vidím, že tě čeká ještě dlouhá a strastiplná cesta, ale máš své přátelé a ty ti pomůžou." Odpověděl strom.

Jen jsem se usmál a vrátil se zpět do svého vědomí.

„Užasný, že? Tomudle kouzlu se říká splynutí s přírodou. Je to krásné kouzlo." Vysvětlila mi Shika a pohladila jemně strom.

„Todle kouzlo pochází od tvého lidu?"

„Tohle kouzlo pochází od elfů, to ano. Nikoliv ne od mého lidu. Můj lid se specializuje na léčivá kouzla, ale samozřejmě toto kouzlo je též u nás hodně využíváno."

„Máte krásná kouzla."

Shika se jen usmála a odešla ke svému batohu. Já sjel zády po kmeni a sedl si. Hlavu jsem naklonil a pozoroval hvězdy. Elfové musí být úžasná stvoření. Haru by si s nima hodně rozuměl, i když s jeho známostí bych se vsadil, že už elfy poznal. Co asi teď kluci dělají? S představami, co teď ti čtyři paka dělaj, sem usl.

•••••••••••••••••••••••••

Mé neklidné spaní přerušilo jakýsi řev.

„Co to je?!" Vykřikl jsem.

„Pšššt." Sykl Kenji a rukou mi ukázal, ať jdu k němu.

Potichu jsem se připlazil k nim. Krčeli se v křoví a cosi pozorovali. Kenji jen rukou ukázal a já nenápadně vykoukl ze skrýše.

Byl tam obří ještěr. A nebyl jeden. Celkem jich bylo tři. Strachem jsem se trochu přikrčil. Šel z nich strach a to dost velký. Najednou slyším, jak někdo vyvolává oheň. Na ještěry narazil tým. Mám pocit, že to byl tým 7. Nejsem si jist. Bojovali udatně. Kluk vyvolával ohnivé kouzla a dvě dívky bojovali větrnou magií. Měl jsem nutkání jim pomoc, ale měl jsem zdřevěnělé nohy. Hlavně jsme tu proto, abychom získali krystal. Jsou naši nepřátelé, a kdybychom se k nim přiblížili, spustila by se bariéra a my bychom s nimi museli ještě bojovat. Tato mise je velmi nelítostná. Musíte si dávat bacha na každém rohu. Nikdy nevíte, co kde na vás číhá, ale na druhou stranu nás připraví na vnější zem. Tam venku to je stejné a ještě horší.

„Pojďte. Musíme zmizet. Nechci, aby nás spolkli nebo tak něco." Špitl Kenji.

Trochu jsem se pousmál a potichu se plížil zpět ke svým věcem. Rychle jsme si sbalili a šli. Nemyslím si, že by strážci dovolili, aby nás snědli, ale jeden nikdy neví.

Bezesná a temná noc dala prostor k přemýšlení. Už nám nezbývá moc času a my nemáme potuchy, kde ten krystal je. Jestli vůbec nějaký ještě je. Ach kde si k sakru...?

Všichni tři jsme mlčeli a jen tak bezcílně hledali vodítko. Aspoň malé znamení. Cokoliv.

„Už to mám!" Zvolal radostně Kenji asi po půl hodině.

„Na co si přišel?" Dychtivě se zeptala Shika.

Oba jsme na něj upnuly svá kukadla a čekali na jeho plán.

„Nikdo přece neřekl, že se nemůžem někoho zeptat."

„Hm? Kdyť tu není nikdo." Namítl sem.

„Ale je."

Kenji se rošťácky usmál a přišel k javoru vedle něho.

„Splynutí s přírodou." Zamumlal a se zavřenýma očima se ponořil do konverzace s lesem.

„To je báječný nápad!" Jásala Shika a taky se spojila s dalším stromem.

„Kenji jsi vskutku chytrý." Zamumlal jsem a nepatrně zrůžověl z lichotky k němu.

Neumím někomu skládat komplimenty. Zvlášť, které jsou skutečně namístě. S potutelným úsměvem jsem čekal, co se ti dva dozví.

Ve stejnou chvíli se oba od stromu odstoupili. A je to tu. S otázkou a nadějí ve tváři jsem na oba dva koukal.

„Máme to!" Jednoduše, ale přeci jen s úsměvem, řekl Kenji.

Ahoj, ještě jsem se chtěla zeptat, jestli byste uvítali jaké si speciální příběhy s danýma postavama (třeba jako jak by vypadali jejich slavení svátků či dovolená a podobný věci) + bych tam přidávala jejich obrázky, abych je nemusela dalvat sem do příběhu. Bylo a Je to poděkování, že semnou sdílíte tento příběh, který překračuje svojí rozsáhlostí ty ostatní. Ale chci aspoň vědět od pár z vás jestli to chcete či ne. Takže víte, jak mi dát vědět. Užívejte si poslední týdny prázdnin :3 Bela