Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 63. - Snowflake

Ráno po vánici nebylo ani stopy. Nebe bylo čistě modré a sluneční paprsky odrážely třpytky od čerstvé nadílky. Zabalili jsme všech pět švestek a vydali se přes kopec rovnou k městu. Na vrcholku kopce jsme uviděli v údolí, ve kterém se rozkládala malá vesnička. Vesnice byla poklidná a lidé na tváří hřejivý úsměv, co rozzářil toto mrazivé místo. Připomínalo mi to domov. Ach už jen chybí, Momo... Nad myšlenkou na Momo-san mě píchlo u srdce. Od té doby uplynulo tolik měsíců, ale ta bolest tu stále je. Neutuchající bolest v mé hrudi, která mě zevnitř užírala. Snažím se žít podle ní, ale radši bych žil s ní tady. Haru nás zavedl do nedalekého hostince. 

V hostinci, U Malé vločky, to žilo. Smích a veselý bylo slyšet už zvenčí. Bylo to úplně jiné oproti Gruzvity, kde místní na nás koukali skrz prsty.  Všichni jsme se s radostí rozešli vpřed. Haru rozrazil dveře a vstoupili jsme. Oči všech skončili na nás. Hospoda utichla a atmosféra se naplnila zvláštní silou. Nervózně jsem se usmál a víc zacouval dozadu. Zavládla napjatá situace. Kluci drželi vzpřímenou a ochranářskou pozici. Já, Kenji a Shika jsme se spíše za nimi krčili.

„Haru!" Ozvalo se síní a od pípy se rozeznělo těžké dupání blížící se k nám.

„Augusi!" Zajásal Haru a rozešel se též. Až když muž, stojícího nám ve výhledu, ustoupil, uviděli jsme tlustého pána s plnovousem. Haruho chytil za ruku a pak ho objal. V tu ránu se opět hostincem rozvalilo veselý a oči z nás opadaly. Haru na nás mávl a my se vydali za ním. Hostinský nás usadil u jednoho odlehlejšího stolu.

„Ach Haru, koukám, že ses vrátil. Netušil jsem, že mě zase tak brzo navštívíš." Rozchichotal se tlusťoch. Haru se mírně podrbal na zátylku, když jsme všichni na něj vrhli udivený pohled.

„Nevěděl jsem, že si byl tady, bratře." Pronesl Fuyu.

„Ano Fuyu. Byl jsem si tu něco zařídit, když jsme se vrátili domů z mise."

„No svatá Panno na nebi! Fuyu! Jsi to ty. Pamatuju si, když si byl takhle malý." Ukázal August rukou tak 150 centimetrů.

„Ano. Taky si na vás vzpomínám, Auguste." Trochu se zamračil nad Augustovým vtipem o jeho výšce nebo byl skutečně tak malý?

„To jsem rád. Školu jsi nakonec tady dodělal, že?"

„Ano. Byl jsem nejlepší ze třídy."

„Věděl jsem, že na to máš. Škola v Rozimaru je ta nejlepší v severních zemích." Fuyu jen souhlasně přitakal. Konečně si nás ti tři všimli a zaměřili se na nás.

„A tohle budou Vaši zbylý bratři, že?"

„Ano. Tohle je Aki a Natsu. A toto jsou naši učňové. Iruka Huro, Kenji Samaro a Shika Yui."

„No páni! Slavný Kenji Samaro. Je mi nesmírnou ctí tu mít tak veleváženého hosta." Hostinský se hluboce uklonil. Kenji krapet zamrkal. Už si na etiketu a klanění vlastně odvykl.

„Já Vás pane taky rád poznávám. Jen uniklo mi vaše jméno." Usmál se mile Kenji.

„Promiňte. Jsem August. August Horvác. Jsem oči a uši Snowflaku." Hrdě pronesl.

„Auguste. Prosím jsme žíznivý. Přines každému korbel tvojí dobré medoviny."

„Ale jistě, Haru. Hned jsem tady s tím."

•••••••••••••••

„Auguste, povězte nám, lidé na severu mizí. Víte o tom něco?" August málem vylil korbel piva, když se ho Haru zeptal.

„Tušil jsem, že jste tady kvůli tomu. Pojďte, zamnou."

Všichni jsme se zvedli a odešli do druhého patra. Zde byl větší klid. Buclatý mužík zašel do zadní místnosti. Galantně nám podržel dveře a pak je zavřel. Všichni jsme se dychtivě čekali, až muž promluví. August se svalil na malou dřevěnou židličku a spustil.

„Jsou to sice místní klepy, ale nikdy nevíte. Lidi si dost často povídají o Cechu?"

„Cechu?" Zeptal jsem se. August se ušklíbl a pokračoval.

„Kdysi dávno to byla jen banda upírků, co loupilo po zemích. Teď, ale jejich skupina, která se nazývá Cech, roste. Lidé mizí ne proto, že by je unášeli. Ty lidé prý chodí dobrovolně. Prý Cech přišel k obří moci. Někdo jim dal klíč k vybudování armády. Však nechtějte vědět odkud tyto klepy znám. Jen věřte, ti lidé nemají čistá srdce."

Mráz mi běhal po zádech. Co když tu moc jim propůjčil jeden z Devítky? Kolik těch stoupenců teď je? Do háje začíná to být složitý... Ani jsem nepostřehl, kdy August odešel. Zmítal jsem se ve svých myšlenkách, dokud do mě Shika nestrčila.

„Iruko, co se děje?"

„Nemám z toho dobrý pocit, Shiko."

„To nemá nikdo. Musíme vyrazit. Každým dnem jejich počty mohou růst. Jdu se optat Augusta, jestli neslyšel, kde se jejich základna nejspíše nachází." Řekl Haru a zmizel za dveřmi.

Mezitím. Někde v pustině

„Atosi?! Kolik?!"

,,Můj pane..." Zašeptal bledý služebník.

Muž zuřivě zabručel a strčil do služebníka. A dostal možnost se kouknout z balkonu. Tisíce bledých a mrtvých duší jásalo, když uviděli svého pána.

„5000, můj pane." Odpověděl služebník a usmál se. Přičemž odhalil své tesáky.

„Výborně." Řekl muž a svým úzkým jazykem si oblízl rty.