Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 6.

Nemohl jsem spát, jak mi radil Fuyu. Musel jsem přemýšlet nad mým snem. Proč se vrátil? Proč se mi zdál zrovna teď? Je to snad vzpomínka? Že by to skutečně byli mí rodiče? A ten Fuyu..k sakru... Proč to říkal? Ublíží mi, když se zase nějak poraním? Co má tohle všechno znamenat? Myslel jsem, že upíři neexistují. Chci do sirotčince. Chci zpět. Chci žit v sladké nevědomosti. Chybí mi děti. Chybí mi vychovatelky.

„Chybíš mi Momo-san..."

„Kdo je Momo-sama?"

„Aki?! Co tu chceš?!"

„Hej klid, co se hned vztekáš? Bože ty si hrozný.." Odfrkl si nahlas.

Měl pravdu. Vyjel jsem po něm bezdůvodně.

„Promiň."

Sklopil jsem zrak a začal mačkat peřinu. Aki se pousmál, odložil tác s jídlem na noční stolek a posadil se ke mně. Pořád jsem si hrál s tím kusem peřiny. Bylo to uklidňující a nemusel jsem se dívat na Akiho. Aki mě však chytl za zápěstí a tím zastavil mou činnost a donutil mě vzhlédnout k němu.

„Kdo je Momo-san? Tvoje maminka?" Zeptal se opatrně a tak potichu, jako by nás někdo poslouchal.

„Ne. Tedy vlastně ano. Je... Teda byla to má vychovatelka. Starala se o mě jako o vlastní. Začátky pro mě byli trochu krušný..."

„Jak to?"

Trochu mi víc stiskl ruku na znamení, že se nemusím bát.

„No...byl jsem hodně tiché dítě a většinu času jsem se spíše stranil. Ve škole jsem potom ani v ničem nevynikal. Nebyl jsem nejchytřejší, ani nejlepší ve sportu, ani vtipný. Byl jsem spíš pytel, do kterého všichni rádi kopali. Jediný člověk, se kterým jsem se bavil, byla ona. Pomáhal jsem ji, s uklízením a vařením. Pak i jako starší s mladšími dětmi. Ale stále jsem byl terčem posměchu. Ona byla mé světlo v té tmě."

„Ach... rozumím, když ti někdo říká, že si divný. Že jsi...jiný."

Akimu se zlomil hlas. Začal koukat nepřítomně do rohu pokoje. Asi vzpomínal. Vzal jsem svojí druhou ruku a položil mu ji na tu jeho. Vytřeštěně koukl na mojí ruku, a pak na mě. Usmál jsem se a vybídl ho k tomu, aby mluvil.

„Pokusil jsem se chodit do školy tady na Zemi. Jako malého mě lidský svět zajímal amyslím že jsem i docela chytrý, a tak jsem si řekl, že nějaká prestižní střední škola by mě bavila. Takže jsem nastoupil, ale lidem se nelíbily mé oči. Myslel jsem, že ti lidi budou víc inteligentní, když byli na takové škole. Ale opak byl pravdou. Trpěl jsem jejich urážky. Říkali mi zrůdo. Snažil jsem se, s nimi spřátelit. Ukázat jim, že je to lež, ale nemělo to smysl. A tak jsem přijmul, to čím jsem. Zrůda."

„Ne! Ne Aki. Ty nejsi zrůda. Nikdo z vás tu není zrůda. Jste dobří. A tvé oči jsou úžasné. Krásné a originální. Jsou odrazem tebe a to čím jsi. Jsi jedinečný Aki."

Koukl jsem se do jeho očí. Ale ne jen tak povrchově, ale do hloubky. Hledal jsem a propadal jsem se v nich. V každém oku bylo něco jiného. V pravém žlutém oku byl Aki usměvavý, veselý a bezstarostný. Byl jako malý kluk, co si rád hraje s popadaným listím a užív si slunečné dny podzimu. Ale v jeho červeně zbarveném oku se skrývalo jeho další já. Jeho intelektuální tichý já. Kluk, co je sice upír a dokázal by všechny zničit, ale bál se. Byl vyděšený a snažil se před vším tím utéct.

Aki se odtrhl a šel ke dveřím.

„Děkuju, Iruko. Jsi k nám laskavý."

A zavřel za sebou vrzavé dveře. Koukl jsem se na stůl. Byla tam rýže s masem na špejli a dušená zelenina. Mlsně jsem se oblízl a pustil se do toho. Och bože, kam se na to hrabe Momo-san. Todle je vynikající! Tak jo. Dost bylo lelkování. Musím jít něco dělat nebo se zblázním. Vyhrabal jsem se z té úžasně načechrané peřiny a vzal si něco na sebe a šel. Vzal jsem tác a šel do kuchyně.

„Pro boha!" Vyjekl jsem.

Sice Aki vaří výborně, ale bordel dělá třikrát lépe než to jídlo.

„Já tě zabiju Aki." Těžce se dralo skrz zuby.

„Proč?" Zeptal se náhle Aki, který stál za mnou.

Vyskočil jsem až ke stropu, jak jsem se ho lekl.

„Co tu děláš?!"

Aki se pousmál aspustil: „ Za prvé jsem slyšel své jméno. Za druhé mě pro tebe posílá Haru,protože si myslí, že bys teď, měl znát všechny fakta. Takže pojď. "

I přes hrůznou událost a uvědomění, že mý čtyři zaměstnavatelé jsou upíři. Jsem se rozhodl zůstat.