Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 67. - Midgardsorm

Stoupali jsme po točitých schodech nahoru do věže. Každý krok byl čím dál těžší a těžší. Srdce jsme měli všichni sevřená. Snad ani netlukala. Nikdo nic neřekl. Nikdo nic neudělal. Jen jsme každý systematicky pokládali nohu za nohou. Čelo se mi začalo rosit potem. Ta nekonečná chvíle před námi. Je to, jako bychom kráčeli bez konce, ale pak se náš život smrskne do jedné chvíle. Do té osudové chvíle, kdy se nejvíce cítíte naživu. Ta chvíle nám ukáže, že jsme tak moc živí, že se nám nechce umřít, a proto bojujeme a nevzdáváme se. Todle jsou ty chvíle, kdy váš život nabere úplně jiný smysl.

Poslední kroky před námi. Tak jo Iruko, hluboký nádech a jde se na to.

„Dnes se budou lámat kosti." Zašeptám a sevřu v ruku v pěst.

Rozrazili jsme dveře a vtrhli do místnosti.

„Tsss chcete mi snad rozbít dveře." Zavrčí osoba v koutě.

Nikdo ji však nevidí. Jediné co jde identifikovat je jeho mužský syčivý hlas. Seděl jsi tam rozvalený ve vysoké židli a tiše se chichotal.

„Co si zač?" Zeptá se ho Haru a svraští obočí.

Ve stínu se zalesknou dva ostré tesáky. Muž se zvedne. Je vysoký. Hodně vysoký a taky jde vidět, že je robustní.  Ze stínu vykročí nejdřív jeho kožená vysoká bota. Následuje noha v hnědých úzkých kalhotách. Poté se objeví kus jeho rukou. Pleť má světlou jak sníh a na jedné dokonce i šupiny. Jakoby to byla snad hadí kůže. Jeho hruď také vystoupí na světlo. Konečně i stín odkryje jeho tvář. 

Jeho tvář je z poloviny také opatřena hadí kůží. Obličej měl úzký a protáhlý, ale na jeho oči snad nikdy nezapomenu. Žluté s úzkými štěrbinami, ale neměli černé bělmo, jako to mají kluci. K tomu měl rudé dlouhé vlasy zkrácené po stranách a prodloužené na zátylku.  Podobal se hadu. 

„Jsem Midgardsorm." Odpověděl a vyplázl na nás svůj hadí jazyk.

To nás krapet zarazilo. Stáli jsme jak opařený než se začal nahlas smát. No jo každý padouch musí mít ďábelský smích. Typuju, že to je asi podmínka vstupu do řádu. Protočím oči a vrátím se do reality. Mid si nás všechny prohlídl, až skočil u Natsua.

„Á pán pekelných plamenů je tu taky? Natsu Haruno.." A usmál se na něj.

„Sklapni." Kousavě mu odpověděl Natsu.

„Ale no tak neměl by si takhle mluvit s někým kdo je jako ty. Nebo snad nečerpáš moc z pekla? Natsu... Jsi jako my" Na poslední větu jeho hlas zvážněl.

Čekal jsem, že Natsu na něj bude koukat jako na blázna, ale ne, koukal na něj stejně intenzivně jako Mid na něj.

„Zavři pusu, ty šmejde! Natsu není jako vy! Vy tu moc požíváte na ničení, ale Natsu s ní chrání. Není jako ty!" Zařval jsem na něj. Do očí se mi nahrnuly slzy. Rychle jsem si je začal utírat.

„Iruko..." Zašeptal nevěřícně Natsu, ale pak se usmál.

To však prořízl opět padoušský smích. Jak mě vytáčí ten jeho smích.

„Ty... Ty budeš ten Iruka.. Ty si zabil Azazela. Nevím, jestli tě zničit či ti pogratulovat. Ostatně mi tu přestaň kecat o dobrotě, když si sám chladnokrevně zabil teď tisíce bytostí."

Nebudu lhát, ale tím mě dostal. Nikdy jsem nepřemýšlel o svém činu. Zabil jsem. Jsem teď jako oni? Z myšlenek mě vytrhla něčí ruka na mém rameni.

„Bastardi jako vy si zasloužíte chcípnout. Svět není rozdělen na dobráky a padouchy. Každý vnímá dobro jinak, ale věř, že ty nám naše dobro nevemeš." Pronesl Kenji, který mě držel za rameno.

„Tolik sentimentu. Už je mi z toho blbě. Zničím vás vy malý mouchy." Jeho noha se odrazila z místa a vyběhl proti nám.

„Kamenná bouře." Haru se před nás všechny postavil, aby nás ochránil. Mid však jedním máchnutím odklonil jeho kouzlo. Udělal výpad nohou. Tomu se však Haru vyhl. Jeho ruka se proměnila ve větev, která chytla Midgardsormovu nohu a odhodil ho na zeď. Mid se mrštně zvedl a utřel si prach z hrudi.

„Tak asi je pravda, že nejste až tak obyčejný." A strhl si svůj plášť.

Rozpažil ruce a natáhl je před sebe a pak spojil. Ani nic neřekl a jeho kouzlo zasáhlo Harua. Když čaroděj neříká své kouzla má to dva důvody. První je na tak velkém levelu, že jeho kouzla už nepotřebují posilovat slovy. A druhý, že nechce prozradit svou magii. Ať už to dělá z jakéhokoliv důvodu, musíme si dát pozor. Harua však rána do hlavy o zeď omráčila a on sjel k zemi.

„Šmejdee!" Zařval Natsu a v okamžiku byl u něj. Jeho ruka vzplanula a snažila se zasáhnout Midgardsorama. On však jen elegantně uhýbal.

„Plameny pekla." Mid však zachytil jeho ránu mezi své ruce. Utvořil si z plamenů ohnivou kouli.

„Smůla." Řekl Mid a poslal kouli proti Natsuovi, která ho poslala zemi. Jeho tělo skončilo dva metry ode mě.

Aki s Kenjim nečekali a společně zaútočili. To ale pro Midgardsorama nebyl problém je porazit. Co je k sakru zač? Využíval naší vyčerpanosti. Věděl, že se unavíme bojem proti armádě a že je porazíme a že už nebudeme mít tolik síly. Měl to vše krutě promyšlené.

„Tss jak si mohl porazit Azazela? Dyť tu jen stojíš a čumíš. Jen tu překážíš." Posmíval se mi. Má ruka se víc sevřela v pěst.

„Neboj, brzy poznáš stejný osud jako tvůj společník." Řekl jsem a vyrazil jsem proti němu. Skočil jsem a namířil ruku přímo na něj. Chtěl jsem mu dát pořádný pěstí. Přede mnou se ale objevil černý štít. Smůla, nemáš šanci. Řekl jsem si.

„Dračí spáry!"

„Cože?" Hlesl Mid.

Dračí spáry snadno prošli jeho bariérou a zasáhli ho přímo do obličeje. Mid odskočil kousek dál ode mě. Na jeho tváři se vytvořili  tři čerstvé dlouhé  jizvy.

Midgardsorm si na ně šáhl a uviděl na svých prstech krev.

„Dračí magie? Kde si k ní přišel, ty malej budižkničemu?!" Rozkřikl se na mě.

„Tak kdo tu nakonec překáží?" Usmál sem se na něj.

Ahooj 😊 Tak jsem tu s další kapčou. Tak jak se vám líbila? Kdyť už víte, kam to napsat ❤️😊😂