Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 55. - Flish

Je 13. prosince. V tento den se narodil jeden neobyčejný mág. Kenji Samaro.

Probudilo mě ostré bílé světlo. Sněhová nadílka za okny odrážela sluneční paprsky, které osvětlovaly místnost. Rozmrzele jsem vstal a zašel do koupelny. Svlékl jsem si šaty a vlezl do sprchy. Teplé kapky na mé studené holé kůži vytvořili jakousi harmonii a já ztratil všechnu rozmrzelost. 

Vyšel jsem z koupelny pouze v ručníku. Protáhl jsem se a koukl z okna. Haru s Shikou byli na zahradě a dávali do krmítka zrní. Jak krásné jsou tyhle prosté chvíle. Mé srdce zaplavila radost a dětská hravost. Rychle jsem se oblíkl a letěl dolů za nimi. Že by na mě bylo seslané kouzlo, abych se stal opět dítětem? Vyšel jsem nikým nepozorovaný ven. Nabral jsem trochu sněhu a vytvořil z ní kouli. Vykoukl jsem zpoza domu. Oba byli stále otočeni. Napřáhl jsem se. Koule se vymrštila z mé ruky. Trefa byla přesně do Harua. A do hlavy.

,,Aaaa." Zakřičel Haru snad leknutím či že měl sníh za krkem. Začal jsem se nezadržitelně smát.

Vyšel jsem z rohu a koukal, jak si Haru vyndává sníh z bundy. Shika těkala mezi námi jejíma fialovýma očkama. Chudinka nechápala, o co jde. Najednou se mi na obličeji rozprskla strašně studená rána. Ano, Haru mi to pěkně vrátil. Tentokrát se rozesmál i červenovlasá elfka. Neváhal jsem a hned nabral další sníh. Bohužel jsem nezasáhl Harua, ale Shiku. Ta též vyjekla, ale hned se začala chichotat. Sklonila se ke sněhu a už si taky vytvářela kouli.

„Sněhová bitka!!" Zařval nově příchozí. Podle hlasu jsme všichni poznali, že je to Natsu. Ten se upírskou rychlostí rozeběhl a všechny nás povalil do sněhu.

„Tsss. To není fér." Protestovala Shika vysmátému Natsuovi.

Ani ji nestačil odpovědět a už byl zasažen koulí od Harua, a že to byla pořádná koule. Všichni se zvedli na nohy a začali jsme po sobě házet koule hlava nehlava. Byli jsme jak děti, co prvně hrají tudle hru. No vlastně teď už chápu, proč to všichni mají rádi. V sirotčinci jsem se takových aktivit dost vyhýbal. Stačilo mi, když jsem byl tak třikrát za den vytáhnut jen v tričku a kalhotách ven a vymáchán v té studené břečce, ale teď to bylo jiné. Teď jsem se skutečně bavil.

Právě jsem měl nádhernou možnost trefit Natsua přímo do obličeje. Rychle jsem splácal sníh a okamžitě to po něm hodil. Natsu se však vyhnul. Má střela však našla svůj cíl. A to Kenjiho obličej. Všichni zamrzli. Hlavně já. Kenji s námi nemluvil už dva dny. A hned jak jsem ho uviděl, mi to došlo. On má dneska narozeniny! Kenji stál jako skála. Ani se nehnul. Ani jeho mimika neprojevovala žádné známky života. Dlouze jsem se nadechl a šel k němu. Kolem stojící jen čekali, co se stane. Všichni teď měli z Kenjiho dosti velký respekt. Nikdo ho nechtěl provokovat. Jeho vražedný pohled nám dal vše najevo.

Došel jsem těsně k němu. Zvedl jsem k němu oči. V těch jeho nic nebylo. Byli prázdné. Jakoby ten Kenji, kterého jsme znali, umřel. Do háje, tohle chování se mi nelíbí. Zamračil jsem se nad svoji myšlenkou. Doufám, že to slyšel. Chvilku jsem ještě stál a rozmýšlel, zda to udělat. Samozřejmě, jsem se rozhodl pro tu správnou věc. Okamžitě jsem ho objal. Ten se málem skácel k zemi. Vytřeštěně na mě koukal, ale pak mi to oplatil.

„Všechno nejlepší, Kenji..." Zašeptal jsem v jeho objetí.

Odpusť mi.

„Není, co odpouštět."

Náhle se na mě někdo další natiskl. Byla to Shika. Po ní následoval Haru a Natsu. To už jsme se neudrželi a spadli na zem. Samozřejmě jsme se všichni začli smát.