Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 27. - oheň (1)

Bratři Naruno sedí v místnosti s portréty svých příbuzní a diskutují. O čem se to můžou vůbec bavit? A kde je Iruka a Kenji?!

„Taky si viděl jejich matku, co?" Navázal Kenji nové téma.

„Jo. A prý sis ze mě utahoval."

Trochu jsem ho šťouchl do ramene.

„Cooo? To ty sis začal. Věděla to, že jsem s Akim. To si ji musel vykecat ty."

A oplatil mi šťouchnutí.

„No nene! Sice jsem ji to řekl, ale netvářila se překvapeně, takže to už věděla, chlapečku."

„Komu říkáš chlapečku!? Jsem starší! Ale...Neboj, na oplátku jsem ji práskl, že vyjíždíš po Fuyuovi."

„COŽE?! Já ho nechci. Já jsem na holky!"

Do teď jsem do něj šťouchal jen malinko, ale teď jsem do něj pořádně strčil. Co si to dovoluje, mě dávat do hromady s tou chodící smrtkou, co vraždí lidi tím svým pohledem.

„Co tím chceš říct? Pocem!"

Kenji mě povalil a my jsme se začali naoko prát. Teda doufám, že to bylo naoko.

„Chceš bojovat?!" Vyzýval jsem ho.

„Jo! Pojď na to. Zkusíme si svá nová kouzla!" Řekl celý chtivý boje a slezl ze mě.

„Tak jo!" Souhlasil jsem a rychle se vyšvihl.

Oba jsme stáli tak sto metrů od sebe. Byli jsme jak kluci. Počkat my jsme kluci. Byla by tu nuda, kdybych se tu nemohl s nikým prát.

„Poryv větru." Seslal na mě Kenji první kouzlo.

Vítr začal kolem mě prudce svištět. Kdybych ho nezastavil svým štítem, poryv by se zvyšoval a zanechal na mě šrámy.

„Listová bouře."

„Větrné disky."

Začal jsem uhýbat jeho kouzlům a snažil se dostat do jeho blízkosti. Čím blíž budu, tím líp se mi podaří ho porazit.

Byl jsem odhodlaný to nevzdat. Od útoků goblinů jsme nebojovali a teď máme i novou moc. Musíme ji vyzkoušet.

„Síla západního větru!" Křikl jsem a silný vítr mířil na Kenjiho.

Ten se hbitě vyhl, ale s tím jsem počítal.

„Rychlost." Zašeptal jsem, a jak se kouzlo jmenuje, tak i funguje.

Rychle jsem se dostal ke Kenji a mohl jsem udeřit. Z výšky, ze které jsem teď na něj skočil, jsem vykřikl další kouzlo.

„Medvědí tlapa."

Má pěst byla ovinuta zeleným světlem, které vypadalo jako medvědí tlapa. Namířil jsem to přímo na jeho udivenou tvář a s radostným výkřikem jsem se blížil k němu.

Najednou jsem se zastavil. Nemohl jsem se pohnout. Padl jsem k zemi.

„To není fér!" Protestoval jsem a vyplivl kus trávy.

„Promiň. Mě by to bolelo. A tvá mysl neumí toto blokovat, takže je to snadné."

Kenji si stoupl nade mě a koukal, jak ho vraždím pohledem. Jen se usmál a podal mi ruku. S radostí jsem ji přijal a pokračoval svou obhajobu ve stoje.

„Jo, ale kdybych to uměl, ty by si prohrál!"

„To nepopírám. Jsi velmi dobrý mág. Sice přitom boji vypadáš agresivně a jde z tebe strach, ale seš dobrý. Myslím, že při zkouškách projdeš."

„To i ty. Ale... Asi nevyhraju, když budu stát proti tobě."

„Nemusíš být proti mně. Podle pravidel můžeš s jednou osobou udělat pakt o neútočnosti. Takže vás proti sobě nepostaví. Teda do doby, dokud to nebude nutné, ale to si nemyslím, že nikdy bude."

„Fakt ? To je super!"

Mé oči se najednou rozzářily. Nechtěl jsem bojovat proti Kenji. Je to přítel a vím, že se musím stát silnějším, abych ho porazil. Kenji je hodně silný, i když to skrývá, je to úžasný mág. Zatím vždycky byl první, kdo se souzněl s živlem. Vím, že nejde o rychlost, ale myslím, že už to ukazuje jeho velký potencionál.

„Neboj, tebe si chci vychutnat nakonec." A uličnicky se usmál.

„To si piš! Bude to nářez!" Oplatil jsem mu úsměv stejnou mincí.

„O čem se tam vlastně ti čtyři baví?" Zeptal jsem se a koukl na horu k domu.

„Nevím... Jdeme to zjistit?"

„Že váháš."

Oba jsme se rychle rozeběhli zpět do domu. První dvě patra jsme vyběhli tak rychle, jak jen to šlo. U třetího poschodí jsme zpomalili a šli na to pomaleji.

Musíme být jako myšky. Jsou to upíři a ti slyší všechno. Opatrně jsem stoupl na první schod. Ten pode mnou trochu zavrzal. Koukl jsem se na Kenji, který už byl v půlce schodů. Oba jsme ztuhli. Teď byste nám ani nenahmatali puls. Pořád nemáme moc přístup do té jejich místnosti. No spíš je to jejich kancelář nebo tak něco. Hlasy se dál vybavovaly a já šplhal dál nahoru. Byli jsme tam. Namáčkli jsme se na zeď a opatrně se šourali ke dveřím. Ted jsme tajní špióni. Oba jsme dokonce měli na sobě černé oblečení. Jak ironické. Dostali jsme se ke dveřím a tam se zaposlouchali do jejich rozhovoru.

„Taiyo se něco děje. Nevím, co, ale přijde to brzy. Už jsem slyšel něco, sice to byli klepy, ale známe to." Řekl Aki vážným tónem.

Všichni se tvářili vážně. I Natsu, u kterého to byl zázrak.

„Musíme si pospíšit v tréninku. Taky mám zlé předtuchy." Souhlasil Haru.

„Jo, už je jenom divný to, že mágové přesunuli zkoušku na příští týden." Uslyšel jsem Fuyu hlas.

Já i Kenji jsme zkoprněli. To je snad vtip ne? Proč to udělali. Kenji za mnou začal podivně hopsat z jedné strany na druhou. Nejspíš se bál. Uklidnil bych ho, kdyby do mě ten nešika nestrčil a já nevypadl před práh dveří.

„Ty idiote! Proč si do mě strčil?!" Zařval jsem na něj.

„To nebyl on, ale já." Řekl vražedným tónem démon s modrýma očima, který stál vedle třesoucího se Kenji.

I já se začal třást a potit. Do háje, on o nás věděl. Jak dlouho asi o tom ví, že špiclujeme? Eeeeeh Iruko, jsi mrtvej. Koukl jsem se mu do očí. Ty mě snad ještě víc propalovali. Zase ta temná aura kolem něj. Je tak děsivý... Nervózně jsem se zasmál a podrbal na zátýlku.

„Ha ha. Fuyu! Kamaráde! Promiň. Nevěděl jsem o tobě." Snažil jsem se to vyžehlit, ale soudě jeho výrazu bylo pozdě.

„Vy jste zase špehovali?" Ozval se z kanceláře Aki.

„Nenenene. My... My... My šli jenom kolem." Vysvětloval Kenji, ale taky mu to moc neprošlo.

„No aspoň teď víte, že nemáte moc času. Do týdne se musíte naučit ovládat oheň a vodu." Uchechtl se Fuyu.

„Takže žádné lelkování. Jdeme se učit! Teď hned!" Vystřelil Natsu z křesla a oba nás popadl a hodil přes rameno.

„A pak jsem na řadě já." Zašeptal Fuyu, tak abychom to slyšeli jen já a blonďák.

My umřeme....