Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 61. - Nový úkol

Už je to měsíc, co je zase Iruka a ostatní na Zemi. Všichni za ten měsíc tvrdě trénovali a pilovali své magické umění. Jejich magické zkoušky na čaroděje můžou být ohlášeni kdykoliv a kdekoliv a to nenechává naše učně klidný.

„Ha... Ha... Ha... Uf..."

„Iruko nechceš si odpočinout?" Ptá se starostlivě Kenji.

Můj pot mi stéká po kapkách po čele. Setřu si ho a stále těžce dýchám.

„Ne. Ještě jednou." Udýchaně vyhrknu a postavím se zpět do bojové pozice.

„Dobře. Laguní tůně." Kenji zvedl ruce nad sebe a vytvořil obří vodní placku, která skutečně připomínala tůni. Párkrát máchl rukou a z tůně vyskočili chapadla.

„Krakenův stisk!" Chapadla po mě okamžitě vyletěli. Párkrát jsem uskočil a poté se už taky vložil do čarování.

„Kouzla ohnivého draka: plameny smrti!" Obří plameny zasáhli chapadla, která hned začali syčet a ustupovat, až nakonec zmizeli.

Okamžitě jsme se oba složili na zem. Celou noc tu trénujeme nově objevená kouzla. Aki dal Kenjimu knihu s nějakými novými vodními kouzly, kterou našel v knihovně. Mě moje dračí kniha ukázala kouzla ohnivého draka. Už je takhle trénujeme dva týdny a konečně se nám to obou povedlo. Křupající sníh nám napoví, že někdo přichází. Neměl jsem, ale sílu na to zvednout hlavu a kouknout se. Prostě jsem čekal, kdo to bude.

„Vy dva, zvedejte se. Máme úkol!" Rázný zvučný hlas mi jakoby vrátí sílu.

„Jaký?" Zeptá se překvapeně Kenji.

„Dozvíme se až na místě." Odpověděl bělovlásek.

„Ale já ještě nesnídal."

Fuyu se na mě podíval a došel ke mně. Vzal mě za bundu a přitáhl si mě k sobě blíž. Koukl jsem se do jeho očí. Ty mě probodávali skrz na skrz. Sjel jsem s nimi radši níž.

„To nikoho nezajímá, služko." A odhodil mě zpět do sněhu. Ten jeho tón a poznámka mě fakt dopálila.  Ani jsem nepřemýšlel, vzal jsem hrst sněhu a trefil ho přímo do hlavy. Fuyu se začal pomalu otáčet. Začal jsem se rozhlížet po všech stran a hledat možný únik před jeho pohledem. Počkat kde je Kenji?! Ty hajzle, ty si mě tu s ním nechal! Fuyu se ke mně upírskou rychlostí dostal a chytl mě zezadu pod krkem. Začal jsem se škubat. Loktem jsem ho praštil do břicha a on povolil svůj stisk. Bohužel, jak jsem se od něj snažil dostat, jsem spadl zpět do sněhu. Fuyu mi chytl jednou rukou za ruce a sedl si na mě.

„Mám tě." Zašeptal a usmál se, přičemž jsem viděl jeho bílé tesáky.

„Fuyu kdy si naposled měl krev?" Začal jsem být krapet nervózní, takový to chování od něj doopravdy nezvládám, a i přesto mi tluče srdce o závod. 

„Neboj se." Zavrněl mi do ucha a rukou mi začal sjíždět po stehně.

„Huh? Fuyu? Co to děláš... Pust mě!" Začal jsem sebou cukat jako ryba na suchu

Nic mi na to neřekl. Jen pokračoval stále výš. Zacházel až moc daleko a mě se to nelíbilo. Kdybych tak měl aspoň krapet síly, ale já jsem teď jako želé.

„Irukoo?" Začal volat holčičí hlas mé jméno.

„Shikoo!!" Zaječel jsem a zaklonil hlavu.

Shika tam stála s bradou u země. Začala rudnou.

,,J-já... J-já... přinesla jsem ti snídani myslela jsem, že chceš ještě tré-rénovat, než odejdeme, ale... Ale..." Fuyu se ze mě bleskově zvedl a ve vteřině byl u Shiky. Vzal od ní krabici s vonící snídaní a pohladil ji po tváři.

„Neboj, nic se neděje. My za vámi pak přijdeme." Měkce pronesl a trochu se usmál.

Shika jako omámená kývla a odešla. Fuyu se ke mně otočil. Já už nebyl na svém místě a snažil se utéct. Jenže jak chcete utéct před upírem? Zastavil se přede mnou a já zas padl do sněhu.

„Snídaně." Řekl s nepatrným úsměvem.

„O co ti jde?! Nechtěl bys radši najít jinou oběť a jí dělat takovéhle infarkty." Fuyu to nijak nekomentoval a sedl si ke mně.

„Jez než ti to vystydne." Nakázal a vrazil mi krabičku do ruky.

S nelibostí jsem ji otevřel. V ní byla omeleta ve tvaru srdce. A ta vůně už teď se mi zbíhaly sliny.

„Koukám, že ty už máš přítelkyni." Řekl Fuyu už svým kalsicky chladným hlasem, když už jsem se omeletou začal cpát. Nebudu lhát, jeho věta mě málem udusila. Doopravdy jsem se zakuckal a stěží to spolkl.

„Prosím?? Shika semnou chodit nechce. My jsme jen kámoši. Mám pocit, že nejsem její typ." Prskl jsem po něm a začal znova jíst. Fuyu zase jen trochu zvedl koutky a dál mě pozoroval, jak jím. Bylo mi to dost nepříjemný. Nevěděl jsem co říct.

„Jestli si chtěl jenom tamto, tak už zas můžeš jít. Já vás pak dohoním."

„Ne půjdeš semnou. Tvůj trénink teď končí. Musíš si odpočinout."

„Já jsem si už odpočinul."

„Nezájem. Jdem!"

Rázem jsem se ocitl na jeho rameni jako pytel brambor a nesl mě zpět domů. Chvíli jsem na něj řval, ať mě pustí, pak jsem to ale vzdal a nechal jsem se dále nést. Doma mě konečně pustil. S nafouklými tvářemi jsem se na něj zamračil. Sundal si bundu a vyrazil jsem do pokoje si dát aspoň sprchu, než půjdeme. Zavřel jsem dveře a začal se cestou do koupelny svlékat, až bylo vše dole a já byl v koupelně. Zastavil jsem se u zrcadla a podíval se na sebe. Trochu jsem zhubl. Moc jsem doma nebýval a spíše trénoval. Svoji povinnost jako sluha Naruno, jsem stále plnil. Vařil jsem a uklízel každý den. Shika mi často pomáhala, a tak jsem měl více času na trénink. Poté jsem se ale podíval na své modřiny. Měl jsem jimi posetý celý hrudník a paže. Chvíli jsem se sám sebe zděsil, ale taková je daň za trénink.

„Pár škrábanců nikomu neublíží." Řekl jsem si a zalezl do sprchy.

O půl hodiny později jsme se všichni sešli dole v hale. Aki už držel zlatý klíč od brány do našeho druhého domova. Zasunul klíč a všichni jsme prošli už známou bránou. Tokoy bylo jako vždy slunečné a krásné.

„Tobě je zima, Iruko?" Zeptal se mě Haru a podíval se na moje triko s dlouhým rukávem.

„Ne. Jen je to příjemný a je to tenký." Rychle ale přesvědčivě jsem zalhal. I když na jednu stranu jsem měl pravdu, tenký bylo. Nikdo se v tom naštěstí nešťoural a my jsme vyrazili ke králi.

Náš další úkol. Už se nemůžu dočkat!

Ahoj lidičky, pokud nemáte stále dost v mé druhé knížce speciality o ZV vyšla část o Kenjim a Aki,takže pokud fandíte tomuto páru jukněte se 😊😊