Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 5. - Rodina

Tajemství bratrů Narunových vyšlo na povrch! Jak se Iruka s touto situací vyrovná? Bude na dále pro ně pracovat? Je si jistý, že chce být v domě plném upírů?

Sen:

Byl sluneční letní den. Hrál jsem si na zahradě. Lítal jsem a snažil se chytit motýly. Byl jsem ještě mimino. Bylo mi tak rok a sotva jsem chodil, ale motýlci mě tak fascinovali, že jsem za nimi s radostí utíkal. Někdo mě však čapl zezadu a začal semnou točit. Tvář jsem neviděl, byla zahalena černotou, ale zvuky jsem slyšel až moc dobře. Byl to smích. Hrubý silný mužský hlas, který se smál. I já se smál. Točil semnou a točil. Najednou, ani nevím jak, jsme se objevili v jakési knihovně.
„Jednou tě to všechno naučím, Iruko." Pověděl opět hlas, ale nevěděl jsem co. Co mě naučí? Co to má znamenat? Všechno opět zmizelo a já ležel v posteli. Pokoj osvětlovala pouze hořící svíčka. Cítil jsem strach. Bál jsem se té tmy. A však něžný dotyk to všechno zahnal. Někdo mě hladil po tváři. Prsty byly měkké a tak hebké, jako by se vás dotýkal sám anděl. Nade mnou se skláněla žena. Tvář měla zahalenou stejně jako muž předtím. Ale nevadilo mi to. Cítil jsem se v bezpečí. Pocit bezpečí mě hřál po celém těle. Žena začala pobrukovat jakou si písničku. Melodie byla pomalá. Moc se nedala pochytit, ale slova ta mi hrála v hlavě.
„ Mít vše anebo nic.
Být nuzák anebo princ.
Zemi daleké, tu kouzla jsou.
Zemi daleké, tu podivné věci jsou.
Neboj se však můj milý.
Vítej je a buď bdělý.
Chraň ji, opatruj ji jak matičku.
Však ona ti v úzkých podá taky pacičku.

Iruko, ta země vzdálená je.
Zde vše začalo a tak to je.
Zde i vše skončí a tak to je.
Iruko ta země vzdálená.
Neboj se a běž dál."
Hned jak dozpívala, zmizela. A s ní vše. Ocitl jsem se sám v lese. Měl jsem strašný strach. Nikde nikdo nebyl. Proč mě opustili?

„Mami! Mamiii!"Zařval jsem a tím jsem se probral.

Celý orosený jsem se vyšvihl do sedu a snažil se uklidnit. Tento sen jsem měl dost často na začátku, když jsem přišel do sirotčince. Bylo mi čtyři roky, když mě přivedli do sirotčince. Prý celý půl rok jsem měl noční můry. Nejspíše z onoho osamocení. Už si je nepamatuju, ale tenhle sen mi byl povědomí. Jako by to nebyl sen, ale vzpomínka.

Začal jsem se okamžitě rozhlížet po pokoji. Byl to můj pokoj v residenci bratrů. Byl jsem ve své posteli. Povzdychl jsem si a lehl si do postele. Na chvíli jsem se zavřel oči a přemýšlel. Hned mi to docvaklo.

„Pane bože, já jsem u nich doma!" Vyjekl jsem po druhé a zase se rychle vyšvihl do sedu.

Tentokrát jsem v něm nezůstal. Odkryl jsem peřinu a chtěl vstát, ale kolem mě prosvištěl jakýsi závan a já skončil opět ležet v posteli. Byl to Haru. Držel mě a pokoušel se usmívat, ale nebyl to takový úsměv jaký mýval. Bylo na něm cosi smutného.

„Uklidni se. Nic ti neuděláme."

„Jo to bylo vidět..." Procedil jsem.

„Musíš ležet. Byl jsi dva dny v bezvědomí."

„Dva dny?!"

„Ano. Spadl si ze srázu. Fuyu tě šel hned potom incidentu hledat. Byl jsi dost ošklivě poraněný." Jeho hlas byl zkroušený.

Bylo mi ho líto. Bylo mu toho incidentu líto. Srdce se mi sevřelo. Chtěl jsem ho vidět zase se smát. Neslušelo mu, když byl smutný. Hlavně to ve mně vzbuzoval lítost. Bylo mi líto, že jsem si o nich myslel, že jsou zrůdy, ale oni se po celou dobu ke mně chovali slušně. A já jsem se o nich myslel takové hrůzné věci. Je mi ze mě špatně.