Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 23. - Goblini

Čas běží jako voda a nastal podzim. Podzim v lesní vile byl jak z pohádky. Barevné stromy, zlato- hnědá tráva, chladná pochmurně mlhavá rána, přesto krásná. Prostě podzim jak má být. Jak si ale vedl Iruka a Kenji ve svém objevování schopností? Už jsou připraveni je použít i v praxi?

Seděl jsem na střeše mého dokonalého domova. Koukal jsem na ten krásný les. Vůbec tady nepůsobil tak depresivně, jako jsem ho měl zafixovaný celý roky. Tady byl jiný. Byl veselý, záhadný, klidný, barevný a tak zvláštní. Bylo to jako koukat na to jak matka příroda maluje své mistrovské dílo a slunce to celé podtrhovalo svými třpytivými paprsky. Je to magický pohled. Chladný vánek ze severu se otřel o mé tváře. Trochu jsem se otřásl. Měl jsem na sobě jen mikinu a tepláky, které neodpovídaly teplotě podzimního večera.

„Ty tu chceš nachladnout?"

Otočil jsem se s úsměvem na Kenji. Ten se usmál a přisedl ke mně.

„Je mi tu fajn." Odpověděl jsem po chvíli.

„Nedivím se. Je tu tak krásný výhled."

„Jo. Je to jako..." Hledal jsem správná slova na popis, ale Kenji mě předběhl.

,,Aki..." Zašeptal do větru.

Udiveně jsem se na něj otočil. On si mého výrazu však nevšiml. Koukal před sebe a asi přemýšlel. Na obličeji mu pohrával blažený úsměv a jeho oči se zvláštně třpytily štěstím.

Na co asi myslí? Využil jsem chvíle a snažil se mu přečíst myšlenky. Je to jediná schopnost, kterou jsem nezvládl. Neumím jim ani zabránit, ani pomocí toho ovládat člověka. Neumím z toho nic. Dokážu pohybovat věcmi, ale co se týče lidské mysli a s tím vše spojené, neumím nic. Zavřel jsem oči a soustředil se. Bohužel tak jako vždy...Nic jen prázdno v mé hlavě a černota přede mnou. Poraženě jsem otevřel oči. Kenji už zas vnímal přítomnost a koukal na mě ustaraným pohledem.

„Neboj, ty se to jednou naučíš." Usmál se a rozcuchal mi vlasy.

Jen jsem se trochu zamračil a zase se koukal na les.

„Kenji? Chodíš s Akim?" Zašeptal jsem.

Kenji zamrzl. Koukal před sebe a nic neříkal. Jen jsem očkem zkontroloval jeho reakci. Poté jsme oba mlčeli. Vítr začal trochu sílit. Pročesával nám vlasy a chladnými prsty nás hladil po tváři. Listy se ve větru vlnily jako tanečnice a tím vytvářeli jakousi řeku, co protéká mezi stromy.

„Ano." Zašeptal nehlasně, ale i tak jsem to slyšel.

„Rychle pojďte sem všichni!!" Zařval Natsu.

Kenji se rychle zvedl a zamířil k oknu, který je jediný východ odtud.

„Jsem moc rád, že jste spolu." Promluvil jsem na Kenji.

„Díky, Iruko."

Oba jsme se na sebe usmáli a šli dolů.

Všichni už byli dole. Zasedli jsme na sedačku a čekali, co z Natsu vypadne.

„Tlupa goblinů se ukrývá na severní straně lesa. Zničil bych je sám, ale jsou to goblini z mokřad."

Všichni až na mě zatajili dech. Hm? Hm? Vysvětlí mi to někdo. Otáčel jsem hlavou na všechny strany a čekal na vysvětlení. Nic. Bože, proč se musím ptát.

„Kdo jsou goblini z mokřad?"

„Něco jako nejvyšší z goblinů. Je to jejich taková šlechta. Jsou známý svým uměním dobře ovládat zbraně. Sice nečarují, ale jejich štíty a zbraně dokážou být odolné proti některým kouzlům." Vysvětlil Aki.