Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 1. - Začátek

Daleko na východě. V zemi, kde vychází slunce. Byl les, který ukrýval mírumilovné městečko jménem Taiyō . Hlavní hrdina Iruka Huro si právě balí své poslední věci na cestu.

„Máš všechno Iruko? Oblečení je nezbytná věc. Nezapomínej."

„Hai, hai. Všechno mám Momo."

„Škoda, že už si dosáhl plnoletosti. Byl si pro mě jako vlastní. Nemůžu tě jen tak nechat jít." Povzdechla si žena.

„Musíš. Každý ptáče jednou vyletí z hnízda. A toto město není zas tak veliké. Až si najdu práci a trochu si vydělám, přijedu na návštěvu. Budu sem jezdit, jak budu moc."

„Ach Iruko..." Povzdechla znova a objala mě.

„Slib mi, že si najdeš práci. Slib, že budeš o sobě aspoň psát. Nechci tě vidět umírat na ulici." Cítil jsem lehké kapky, které dopadaly na mé rameno.

„Neboj, Momo... Hned jak si něco najdu, dám o sobě vědět."

Naposledy jsem se na ni koukl. Její černé vlasy protkávaly šedé prameny vlasů. Byla stejně vysoká jako já. Viděl jsem do jejich blankytných očí, které se stále leskly. Na obličeji měla už vrásky, které ji však neubývaly na kráse. Snažila se na mě usmát, ale nešlo ji to. Ach... jak se mi po ni bude stýskat. Konečně povolila svůj stisk a já mohl odejít se s ostatníma rozloučit.

Momo mě, společně s pár dětmi, vyprovodily k bráně sirotčince. Poslední objetí. Poslední rady. Ale rozhodně ne poslední slova. Musím je ještě jednou navštívit. Musím jim přinést peníze. Nevím, jak dlouho ještě Momo a ostatní vychovatelky, dokážou krmit tyto hladové krky. Podmínky byly hrozné, už když jsem byl malý. Budu se snažit co nejvíc šetřit a přispívat, co jen t půjde. Naposledy jsem jim zamával a vyrazil vstříc nové etapě mého života.

-------------------

„Popelář? Mám navíc. Úklid smetiště? No to fakt ne za ty prachy. Instalatér? Nevím nic o trubkách. Snad jen jak s nimi někoho zmlátit. Deratizér? Chudáčci myšičky..."

Stál jsem na radnici, kde byli vyvěšené různé nabídky práce. Jelikož mám pouze základní vzdělání, nezbývá mi nic jiného než se tady potupně koukat na inzeráty takového rázu. Ale začít někde musí.

„Sluha za 100 000 shitonů* měsíčně?! No to je vtip ne?!" Zvedl jsem si ze země svojí spadlou bradu a rychle strhl inzerát a běžel na adresu.

Tohle byl jako seslání darů od bohů. Děkuji! Snad na tuto práci nepotřebuju moc velkou kvalifikaci. V sirotčinci jsem vždy pomáhal s domácími prácemi a starání se o své malé sourozence, takže nic nového by t snad být nemělo. Došel jsem na danou adresu, ale místo domu na mě čekala úzká neupravovaná cestička do hlubokého lesa, který obklopuje toto město.

Už hodinu se trmácím po lesní cestě, ale žádná čirá existence domu či lidí. Asi to byl jen vtip. Užuž jsem se otáčel, když mi do očí leskl odraz paprsku sluníčka. Syknu a otočím se tedy zpět. O pár metrů se krčila za stromy obří dřevěná vila.

„To bude nejspíš ono!" Vyjekl jsem a doběhl k residenci.

Dorazil jsem k velkým dubovým dveřím. Prohrábl jsem si své tmavě hnědé dlouhé vlasy a zazvonil. Snad jsem tu jediný. Urputně jsem se modlil, aby to nebylo celé lež. Z druhé strany jsem už slyšel vrzání parket. Někdo šel. Srdce mi začalo být jako zvon. Má sebejistota byla ta tam. Roztřásli se mi kolena. Dveře se pomalu otevřely.

*shiton= měna, 1000shiton= 1USD