Yoongi p. o. v.
Sedím na gauči a koukám ven z okna, kde to svítí všemožnými pouličními světýlky a vánoční výzdobou. Dere se to i sem do bytu, takže nepotřebuju mít rozsvíceno, abych alespoň trochu viděl po okolí. Táhne na devět večer a Jimin mi dávno usnul s hlavou v mém klíně a zabalený v dece. Doteď ho hladím ve vlasech a přehrávám si všechny naše krásné chvíle, které jsme měli tu šanci zažít.
Přemýšlel jsem nad prvním dnem, kdy jsem se s Jiminem poznal. Byl tak plachý a působil spíš jako nevinné dítě, pro které je tento svět příliš nebezpečný. Ale asi jsem v něm dokázal vidět i něco víc a jsem nesmírně rád, že si moje srdce vybralo právě tohoto chlapce.
Zdálo se to těžké, už kvůli jeho nemoci, ale dokázal jsem se tomuto přizpůsobit a dát ze sebe všechno, jen abych jako partner nezklamal. A možná byly chvilky, kdy jsem váhal, zda je to opravdu dobrý nápad jít do vztahu, zda to bude fungovat a zda jsem si nevzal příliš velký kus zodpovědnosti, ale teď už dávno vím, že se s tím vším dokážu poprat.
Nikdy bych Jimina neopustil, nedal bych na něj dopustit, nikdy ho nenechám kráčet po tomto světě samotného. Jsem tady pro něj, dělá mě to šťastným a vlastně i silnějším. Nikdy bych si ani nepomyslel, jak moc se vůbec člověk dokáže zamilovat.
Nechám si po tváři sklouznout jednu malou slzu. Moje vlastní myšlenky a vzpomínky mě trochu dojaly, ale nestydím se za to. S pousmáním sklopím hlavu a kouknu na spící tvářičku svého přítele, jak se poklidně tulí k mým nohám a důvěřuje mi, že mu nehrozí žádné nebezpečí, dokud je mi na blízku.
Spokojeně zakloním hlavu, sám jsem dost unavený a možná bych i usnul, ale otevřou se dveře do bytu a v chodbě se rozsvítí žluté světlo. Slyším rachocení, šustění bundy a poté se otevřou i dveře sem do obýváku.
„Čau, přišel jsem trochu později, myslel jsem, že budete už spát," ozve se Jungkook, ale ihned zmlkne, když uvidí malého blonďáčka oddychovat v mém klíně. Potichu přijde ke gauči a s tichým výdechem se posadí.
„Bolí mě nohy, heh," uchechtne se tiše a já se nad tím zasměju. Jestli celou tu dobu bruslil, pak se ani nedivím, i když si ale myslím, že když tam byl s Taehyungem, konalo se všechno možné, jen ne bezmyšlenkové bruslení. Ale očividně se dobře bavili.
„Běž si lehnout, taky za chvilku půjdu, jen musím nějak přenést Jimina, abych ho nevzbudil," oznámím šeptem a pohladím chlapce po světlých vlasech. Jungkook se nad tím pohledem usměje a ztěžka vstane z gauče, jde vidět, že dal svým nohám opravdu zabrat.
„Dobře, jdu zabrat koupelnu, ahh, jsem utahanej, myslím, že budu spát, jak batole." Usměju se nad tím a opatrně se nadzvednu, abych mohl Jimina vzít do náruče a odnést ho do postele, ale on se náhle zavrtí, přetočí se na druhý bok a znovu se uvelebí na mých stehnech.
„Um, asi si ustelu tady," šeptnu si pro sebe a opatrně se tedy opřu do gauče, abych měl pohodlí i já a nechal Jimina dřímat v mých nohách. Ani jsem si nevšiml, že mě Jungkook ještě pozoroval, až teď si všimnu jeho obličeje za rohem futer.
„Co ty hledíš? Padej do té koupelny," syknu na něj a on se zasmáním přikývne.
„Jasně, už jdu, jen ti musím říct... moc vám to spolu sluší. A myslím to vážně, Jimin je rozkošný a z tebe je lepší člověk od doby, co s ním jsi, nejen já jsem rád, Yoongi, všichni okolo si tě teď chválí," řekne mi a já nad tím polichoceně mávnu rukou.
„Ale nekecej..."
„Ale opravdu. Já bych ti přece nekecal. Jdu do té koupelny, dobrou noc," usměje se na mě a ztratí se v chodbě, poté už jen slyším zavření dveří v koupelně. S výdechem se vrátím zrakem ke svému motýlkovi a pohladím ho po celé délce zad schovaných v šedé chundelaté dece. On se ale opět zavrtí, rozespale zvedne hlavu a zmateně se podívá přivřenýma očima kolem sebe.
„Spinkej dál, Jiminie, jsi už ošetřený, mám tě přenést do postele?" zašeptám, ale on se bez odpovědi znovu uvelebí na mých stehnech a do vteřiny zaslechnu další tiché oddechování. Mám co dělat, abych se nad tím nezasmál, zakryju si pusu dlaní, nechci ho znovu probudit, vypadá to, že je hodně ospalý, nevzbudí se, pokud ho odnesu do ložnice.
„Heh, tak jo drobku, jdeme spát," pronesu už spíš pro sebe, šetrně vyzvednu blonďáčka i s dekou do náruče a opatrně s tím zamířím do ložnice. Položím ho na jeho polovinu a přikryju peřinou, protože v té dece by mu v noci byla zima.
„Hned jsem zpátky, jen se převléknu," šeptnu, i když vím, že mě neslyší, políbím ho do vlasů a přesunu se ke skříni, abych se mohl převléct do něčeho pohodlnějšího, ale zaslechnu, jak Jimin začal mručet, a to mě donutí se na něj ihned podívat a zkontrolovat ho.
„Mmm... Yoongi..." zamumlá a ručkou zašmátrá vedle sebe. Uchechtnu se nad tím a s výdechem tedy ze sebe shodím všechno oblečení a lehnu si k němu jen ve spodním prádle, abych byl u něj co nejdřív. Jen co mě nahmatá, spokojeně se ke mně přitulí a pokračuje ve svém snění.
„Vždyť jsem pořád tady, motýlku," zašeptám s úsměvem a taky znaveně zavřu víčka, „sladké sny."
Ještě jdu vydat epilog, děcka, bude krátký, takže by bylo zbytečné ho vydávat až další den, sice bych to ráda ještě natáhla, ale pár vět nestojí za dlouhé čekání, když už to mám nachystané <33
A tam taky všem poděkuju a zakončím naše motýlkové období :,,33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
