Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~18~

Jimin p. o. v.

Sedím u stolu v malé kuchyni a dojídám krajíc chleba s vaječnou pomazánkou. I když je to jen jeden krajíc, snažím se to do sebe dostat už dvacet minut. Hoseok mi sice odkrojil okraje, které by mě mohly v jícnu dost poškrábat, ale stejně se mi polyká těžko a každičké sousto se snažím opravdu důkladně rozžvýkat a zapíjet vodou.

Jedení v mém případě opravdu není nic jednoduchého, kdybych tak mohl, mixoval bych si všechno na jemnou kašičku, ale takhle nemůžu fungovat věčně. Můj starší bratr se o mě stará opravdu důkladně, snaží se mi připravovat ta nejměkčí jídla, co je možné, tak to rozmixovat, ale ne všechno je v rozmělněné podobě chuťově dobré.

Bohužel, jíst musím co nejvíc, už tak mi chybí dost látek v mém těle a nemůžu všechno řešit jen prášky a doplňky.

Do periferního vidění se mi dostane opálená ruka mého staršího bratra, oproti té je moje ručka docela bleďounká, není ani divu, když se věčně schovaná pod obvazy. Hyung ze své dlaně vysype na stůl dvě tabletky, jednu malou vzhledově vypadající jako menší hrášek, druhou placatou a bělavou.

Hoseok ani nemusí nic říkat ani vysvětlovat, znám tyhle prášky až moc dobře. S menším povzdechnutím si placatou tabletku hodím do vody v mojí skleničce, kde se okamžitě začne rozpouštět. Tu hráškovitou si dám do pusy a společně s dalším rozžvýkaným kousek chleba ji spolknu, naštěstí je tak malinká, že ani není třeba ji drtit.

„Dobrý?" ujistí se s menším pousmáním hnědovlásek, nejspíš je starostlivý, zda se mi tabletka nezasekla v hrdle, nebo zda mě příliš nepodráždila. Pousměju se nazpátek a přikývnu na souhlas, abych ho ujistil, že jsem v pořádku.

„No, jsem rád za dnešek, vůbec ses před Yoongim nestyděl," pochválí mě a posadí se naproti. Paže si opře o desku stolu, jen letmo vzhlédne k malé žárovce nad námi, jež sice osvětluje kuchyni, ale spíše ze sebe vyzařuje mdlé světlo, které je ale v tuhle večerní dobu docela příjemné.

„Jo. Slíbil jsem ti to. A taky byl sympatický, po chvilce jsem zapomněl na to, že jsem před ním vlastně jen v šortkách a krátkém rukávu. On asi patří mezi ty normální lidi," vysvětlím svoje myšlenky a znovu si kousnu do zbytku chleba a pustím se do dalšího dokonalého a pečlivého rozžvýkávání.

„Mm, to jsem rád, on opravdu není takový, jaký je v tvých očích skoro každý člověk..."

„Hobi-hyung," zamumlám s plnou pusou trochu zamračeně, „neřekl jsem, že je v mých očích každý nevychovaný a tupý, jenom...jim právě do hlavy nevidím a nevím, co si myslí, proto jim raději nevěřím..." Hoseok s ceknutím mávne rukou, naznačí, abych nemluvil, když mám v puse celé sousto.

„Proč se vůbec zaobírat myšlenkami druhých, dokud tě nikdo slovně nenapadá, tak není potřeba vědět, co si myslí, ne?"

Chápu, že se mi můj bratr snaží pomoct, ale tímhle mi nepomáhá, nerozumí tomu. Pořádně se napiju vody a s menší bolestnou grimasou v obličeji spolknu i tenhle kousek chleba, ještě to zapiju pár loky vody s rozpuštěným doplňkem a konečně se vrátím se svým očním kontaktem k Hoseokovi.

„Mně na tom ale záleží."

Kuchyní se rozlehne bratrovo povzdechnutí a jen malá tichá pauza před další řečí.

„Asi víš, kam mířím, Minie, chtěl bych, abys promyslel ten Yoongiho návrh. Prvně jsem si sice taky nebyl jistý, ale nakonec jsem došel k závěru, že by ti nějaký výlet i prospěl. Nadýcháš se čerstvého vzduchu, uvidíš zase jiné okolí, přijdeš na jiné myšlenky..."