Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~5~

Opět stojím před bílými dveřmi a prstem nejistě kroužím okolo knoflíkového zvonku. Nedával jsem o sobě vědět Hoseokovi, ani mě nikdo nečeká, možná proto tolik váhám, jestli tedy zazvonit, nebo raději odejít a ty sušenky, jež jsem koupil pro toho kluka, si sním sám se svým bratrem.
Ale teď bych přece neucouvnul. Ani nevím, co mě tolik děsí. Myšlenka, že se mnou ten kluk nebude chtít mluvit? Nebo jen ten pocit ponížení při vzpomínce na ten incident.

S výdechem zazvoním na zvonek a čekám, až mi někdo otevře dveře. Jak jsem mohl už čekat, otevřel mi Hoseok.

„Oh, ahoj? Co ty tady?" usměje se na mě mile, jde vidět, že je upřímně rád, že jsem se stavil, myslím, že se spolu bavíme vážně dobře, i když se občas zdá, že on je takový můj opak, stejně se jako opačné magnetické póly přitahujeme a každičká společná chvíle stojí za to.

„Čau, nechci nějak otravovat, ale chtěl jsem se stavit a...možná mluvit s tvým bratrem?" Hoseoka tohle udiví, ale nejspíš mu ihned došlo, na co právě narážím. S pousmáním mi naznačí, abych vešel, zatím, co on se otočí čelem k chodbě.

„Malý moment, počkej v obýváku, jdu ho zavolat."

Trochu mi odlehlo, už tenhle malý krůček mě jaksi povzbudil. Vejdu do známé místnosti s kávově hnědým kobercem, stolkem a pohovkou, na tu se taky pomalu usadím, a ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe.
Mám takový pocit, že je i nově vymalováno, tenhle dům konečně působí, jako útulné bydlení, ne jako tehdy, kdy to tady vypadalo spíše jako starší baráček užitečný jen na uskladnění hudebních nástrojů a beden.

Pohovka je příjemně měkká, ještě potáhnutá dvěma dekami, nevím, jestli je to schválně, aby se tady lépe sedělo, nebo je to kvůli vizáži, každopádně obě varianty splňují svůj úkol.

„Tak pojď, nestyď se, a můžeš mu tykat, je to můj kamarád," zaslechnu štěbetání kousek od dveří, poté se v obýváku před mýma očima konečně objeví nejen Hoseok, ale taky nižší klučina se světlými vlásky působící hodně jemně a řídce, s dlouhou bílou mikinou zahalující mu celé tělo, taky dlouhé černé tepláky a tlusté chundelaté ponožky, takové, jaké se nosívají na zimu. Jeho drobná postava se ve vrstvě oblečení skoro ztrácí.

Ihned si ale získá moji pozornost jeho obličej – narůžovělé plné rty, kulaté tvářičky, velké tmavé oči s takovým odstínem hnědé, jako je ta nejhořčejší káva, přesto s nádechem něčeho sladkého a jemného, těžko říct, zda je to stále tou barvou, nebo to jen zkresluje jeho nevinný a nesmělý výraz, nejistota, jež se mu v očích též odráží.

Na chvíli úplně ztratím slova, nikdy jsem neviděl někoho, kdo vypadá, jako vystřižený z katalogu, přitom se o to ani nemusí snažit.

„Oh, ehm...ahoj," vydám ze sebe a stoupnu si, abych při seznamování nevypadal nezdvořile, „tak to jsi ty? Tady bráška mého kamaráda. Já jsem Min Yoongi," představím se a mile k němu natáhnu ruku, abych si s ním mohl potřást na uvítání.

„Um...já jsem Jimin. Ehm, Park Jimin."

Opět uslyším ten hlas, který mi hrál v hlavě od doby, co jsem ho slyšel za stěnou jen tlumeně, ale takhle ho slyším jasněji a přijde mi jeho hlas ještě o něco čistější, jako by měl v hrdle ryzí zlato.

Ani se nepozastavuju nad tím, že je Park, vím o tom, že i Hoseokovi rodiče jsou rozvedení, předpokládám, že má s bratrem stejnou situaci, jako mám já s Jungkookem, který také není Min, ale Jeon po svém otci.

„Jimin je pěkné jméno, hodí se k tobě," ujistím ho a stále pozoruji svoji ruku, jež čeká na úchop toho blonďáčka, ale ten váhá. Nechtěl jsem mu způsobit nepříjemnosti, nejspíš není na takové seznamování zvyklý, i když je mu už šestnáct, v tomhle věku by měl znát základy jednoduché společenské etikety, ale nechci se v tom pitvat.

Už jsem měl v plánu ruku odtáhnout zpátky k sobě, ale on konečně vytáhne svoji pravačku z kapsy a opatrně mě uchopí za prsty mojí ruky.
Chytne je opravdu jemně, skoro jeho dotek necítím, ale to není jediné, co mě zarazí, můj zrak spadne i na jeho ručku – má ji schovanou pod šedou rukavicí, dojde mi, že se jedná o lékařskou rukavici, jež se nasazuje při popáleninách, ale nejde mi do hlavy, proč ji má na sobě zrovna on.

Nevypadá zraněně, i když...možná to má něco společného s těmi obinadly, které jsem včera nepřehlédl.

„Um, promiň, že se ptám, ale tobě se něco přihodilo?" zeptám se spíš směrem k Hoseokovi, ale ten z ničeho nic pohladí Jimina po vlasech a poukáže na pohovku.

„Posaď se, Jiminie, udělám kávu, ty si dáš čaj, viď?" světlovlásek pozitivně kývne hlavou a posadí se kousek dál ode mě, opět jsou jeho pohyby tak opatrné a pomalé, až mě to donutí nad tím lehce víc přemýšlet. Něco je na něm zvláštního.

„Ehm, poslyš, chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Nechtěl jsem tě nějak vyděsit, asi jsem sem do obýváku vůbec neměl lézt, takže...pokud to přijmeš jako omluvu, něco jsem ti alespoň přinesl," řeknu s pousmáním a položím před něj na stůl balíček hutných kakaových sušenek.

Čekal jsem, že se mu rozzáří oči, jako to bývá. Kdo by nemiloval sušenky. Možná by stačilo jen pousmání, vyznání nějakého vděku, ale on se na balíček sušenek zamračí. Na chvilku na mě působil tak nešťastně, což je ale přesně opak toho, co jsem od něj očekával.

„Děje se něco? Ty...nemáš rád sladké?"

„Vypadají hodně dobře...určitě chutnají úžasně," špitne se zrakem zaraženým v balíčku, přesto stále s neštěstím v jeho výrazu. Zmátlo mě to, nemám nejmenší tušení, co je na tom špatného, aby se takhle tvářil, ale nestihnu se ani optat. Do obýváku už přijde Hoseok s hrnkem čaje, který postaví před Jimina.

„Tady máš a-...oh, co je tohle?" zeptá se a zvedne balíček vzhůru. Jimin na něj nesměle koukne a poukáže na moji osobu.

„Dárek od Yoongiho..."

Zůstanu zmateně sedět, když i Hoseok na chvilku znejistí, ale poté se na mě usměje, jako by se vlastně nic nedělo, a sušenky si vezme k sobě.

„Oh, to je od tebe hezké, Yoongi. Hmm? Kakaové budou dobré, večer ti je nastrouhám do sladké kaše, co ty na to, Jimine?" překvapilo mě, jak se Jiminův nešťastný výraz náhle změnil na spokojený, konečně jsem uviděl ty veselé jiskřičky v jeho očích, které jsem ale očekával mnohem dřív.

„Ano. Děkuju, Hobi-hyung."

Nastrouhá mu je do kaše? Copak se sušenky nedají jíst jen tak?

„Nemáš zač, motýlku."

Tohle oslovení mě vykolejilo úplně. Na chvilku jsem úplně ztratil kontrolu nad tím, co se tady sakra děje. Sedí vedle mě vážně Hoseokův šestnáctiletý bratr? Kluk, kterého přijali na střední uměleckou školu?

Anebo vedle mě sedí ještě menší dítě, než se mi vůbec mohlo zdát na první pohled?

Atmosféra okolo mě začíná být tak trošku...zvláštní.

Dobrý večer <33

Tak tady máme Jimina konečně trošku víc, hlavně se s Yoongim tedy znají, ovšem, ještě ne dost dobře, pořád se nám tady něco skrývá, k čemu se taky postupně dostaneme, někteří už možná tuší :)<3

Užívejte večer, nebo jakoukoliv jinou část dne, ve které čtete <33