Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~15~

Už od včerejšího večera, jen co jsem přišel domů od Hoseoka, jsem si sedl k laptopu a vyhledal si více informací o nemoci motýlích křídel. Našel jsem toho opravdu hodně, první jsem se podíval na ty závažnější formy, od čeho jsem však raději rychle odešel, neboť mi bylo líto každého člověka na fotkách či v popisech.

Jak už jsem zjistil, Jimin má lehčí formu zvanou symplex forma, což je opravdu štěstí v neštěstí, ale naštěstí je to právě jedna z nejčastějších forem všech pacientů s touhle chorobou, asi proto jsem našel mnoho informací, co se týče jejich každodenních životů, dost mě to překvapilo, ač mi Hoseok popsal Jiminův problém vcelku podrobně, z pár zdrojů jsem se dozvěděl ještě víc.

Tak hrozně moc mě mrzí, že si tím musí Jimin procházet, ale alespoň mám jasno, proč mi připadalo, že je Jimin ze skla či porcelánu, protože ono to není daleko od pravdy, myslím, že tohle přirovnání ho dost vystihuje.

„Mm, samé ošetřování a ošetřování, víš, jak to musí být nákladné?" pronesu, aniž bych odpojil zrak od obrazovky laptopu, dotyčný vedle mě pochopí, že mluvím k němu.

„To jo, ale snad má na tom největší podíl pojišťovna, nebo ne?" optá se mě Jungkook, jenž už byl s Jiminovým stavem seznámen. Určitě jsem neměl zapotřebí hned všude rozhlašovat jeho tajemství, ale zrovna bratr je člověk, který prostě ví úplně všechno, co mám na srdci, netajíme před sebou své emoce, a i v tuhle chvíli jsem se mu potřeboval svěřit, co se mi honí hlavou.

„Nevím, tohle jsem ještě nečetl, ale jistě nehradí všechno..."

„Hyung, slíbil jsi mámě, že spolu někam zajedeme, nechceš svůj slib dodržet a jít se mnou na nějaký výlet? Já to s těmi kluky ze školy asi vzdám," vydechne z ničeho nic blonďák.

„Cože? Nevzdávej to, zazvoň na ně a dotáhni je někam, to mám s tebou chodit po výletech celé léto? Nebo se seznam s někým..." vydám ze sebe a máchnu rukou, ale sám vím, jak jsem přesně tyhle věty nesnášel od vlastních rodičů. Není tak snadné najít si nové přátele, najít někoho, s kým trávit volný čas, nejde to lusknutím prstů.

„Jo, o to se možná budu i snažit, ale ne v tomhle týdnu. Mm, někam bych zajel, někam dál, třeba vlakem někam dál od města, nadýchat se přírody...nevím, cokoliv."

Jungkook je holt člověk, který by opravdu rád něco podnikal, stále by někam jezdil nebo chodil, odmalička byl takový, kvůli němu se hlavně podnikaly výlety, ze kterých jsem já naopak nadšený nebyl, ale nemám mu to za zlé, to, že já jsem pecivál, už není jeho problém.

„Ach bože, budu toho sice litovat, ale fajn, během týdne si někam zajedeme..." vydechnu nakonec a konečně zaklapnu laptop, neboť se mi na něm nechce být celé dny. Nepotřebuju si vybudovat závislost, což by v téhle době byla docela hračka, takže bych to nepokoušel.

„Myslíš to vážně?"

„Mm, naprosto," řeknu bezvýrazně a Jungkook mě nadšeně zalehne, nad čím já jen nespokojeně zamručím, protože už má nějakou váhu, a není to stejné, jako když byl ještě dítě, které jsem si tehdy mohl dovolit vyzvednout do náruče nebo přehodit přes rameno. Teď už mě tohle dítě přerostlo a já jsem rád, že si nepřehazuje přes rameno on mě.

„Díky, hyung, cením si toho, i když, co ty bys pro mě neudělal, viď?" zakření se a svými světlými vlasy mě polechtá na obličeji, když se ke mně víc nahne. Protočím očima a s uchechtnutím ho převalím na druhou stranu.

„No ovšem, jsem prostě skvělý bratr. Mimochodem, dneska budu zase u Hoseoka, takže-..."

„Takže nejsi tak skvělý, když mě tady zase necháš," protočí očima Jungkook, ale tohle ignoruju, vím, že to myslí jen ze srandy. Dneska asi nemá nic na práci.