Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~47~

S Jiminem se už nějakých patnáct minut procházíme po místním parku kousek dál od města, chtěl jsem vzít Jimina někam ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, vlastně i on sám říkal, že bychom měli absolvovat nějakou menší procházku, už se mi zmiňoval, že se musí pravidelně hýbat, aby mu neztuhly klouby.

Rovnou jsme si po cestě vzali i zmrzlinu, Jimin si dal opět míchanou, nejspíš rád kombinuje a objevuje nové chutě, líbí se mi to, ač já jsem zůstal u své oblíbené vanilkové. Stihl jsem to sníst brzy, Jimin mi pak ještě dal svůj kornout, neboť ten je na něj moc tvrdý.

„Je tady pěkně, že?" usměju se na Jimina kráčejícího po mém boku. S pousmáním pokývá hlavou a odhrne si zpocené pramínky vlasů z čela. Opět si nechal mikinu a pomalu to na něm začíná jít vidět, jaké horko pociťuje.

„Mm, vypadáš, že by sis někam sedl, nebolí tě nohy? Nebo jsi jen unavený z horka?" začnu se starat, nechci to nechat jen tak, měl bych na něj brát ohledy ve všech směrech a ač jsem mu ošetřoval chodidla dostatečně, chci mít jistotu, aby nedopadl stejně, jako kdysi na tom výletě.

„Um, ne...možná jen trošku, ale spíš je mi to horko," přizná skromně a lem mikiny si trochu povytáhne nahoru, aby šlo vidět jen jeho tričko, přeci jen, tuhle teplou vrstvu má hlavně skrz své ruce. Možná bych mu mohl pořídit nějaké tričko s dlouhými rukávy, byla by to rozhodně lepší varianta než ta teplá mikina.

„Nesedneme si tamhle do stínu?" navrhnu, když zrovna projdeme kolem pěkného travnatého plácku pod rozrostlými korunami stromů. Hlavně je to takové spíše schované místo, budeme tam mít klid.

„Jo, tam by to šlo," uculí se a společně tedy sejdeme z cesty a přijdeme k plácku. Odmotám svoji mikinu, kterou jsem měl kolem pasu a položím ji na zem, abychom si na ni mohli sednout. Není úplně velká, proto sedíme s Jiminem těsně u sebe, ale to mi rozhodně nevadí.

„Ahh, nebude vadit, když si sundám boty?" optá se mě trochu nervózně blonďáček, ale na tohle se mě přece snad ani nemusí tázat.

„Proč by to mělo vadit, jen je sundej, klidně...i tu mikinu si sundej, jsme tady sami," navrhnu. Jimin nevypadá, že by na tohle přistoupil, pomalu ze sebe sundá tenisky, ale nad mikinou stále váhá a pokukuje kolem sebe, zda opravdu není nikdo ve velké blízkosti. S povzdechnutím ho pohladím po rameni, abych si získal jeho pozornost.

„Minie, nedívej se na ostatní, přece ti takhle nebudou ovlivňovat život úplně cizí kolemjdoucí, jsme tady jen my dva, v klidu si tu mikinu sundej a vůbec neber ohled na to, kdo se kouká a nekouká, jsi krásný a nějaké obyčejné obvazy ti na kráse neubírají, jasný?" řeknu jemně, ani jsem se nemusel snažit vyznít tak hezky, v přítomnosti Jimina to ze mě jde jaksi samo od sebe.

Blonďáček se nad tím stydlivě uculí a dlaní si zakryje obličej, abych neviděl, jak se roztomile červená nad mojí řečí, stejně jsem si toho ale všiml. S úsměvem ho za dlaň opatrně chytnu a jeho ruku stáhnu dolů.

„Neschovávej se," uchechtnu se a sám mu odhrnu pramínky světlých vlasů ze zpoceného čela. Snažím se být víc otevřený, dělat to, co mě zrovna napadne, nebrzdit se tím, zda je to vhodné anebo ne, chci dát prostě tomu drobkovi najevo, jak mi na něm záleží a jak moc ho mám rád.

„Neschovávám se," uculí se a s výdechem si pomalu sundá mikinu. Odloží si ji do klína a trochu nervózně koukne na svoje obvázané paže, já mu ale rychle zvednu bradu, aby se na sebe nedíval a zbytečně v sobě nehromadil nejistotu.

„Mm, jak je vlastně tvému bráškovi? Ráno jsem ho neviděl, až na oběd vylezl a nevypadal moc dobře," řekne náhle Jimin, nejspíš chtěl uvolnit atmosféru a rozptýlit se jinou konverzací. S lítostným pousmáním pozvednu rameny. Myslím, že ten je rád, že si vůbec došel pro jídlo, ani nevím, jestli ho snědl.