Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~79~

„Dobře, ještě zkus vydržet, klidně trošku povol, ale malé táhnutí bys cítit měl, jak se cítíš?"

Stále sedím na židli malé ambulance vedle Jiminova bratra, za ty dvě hodiny jsem stihl projet očima celé prostředí, prohlédnout si všechny obrázky a letáky na nástěnce, všechny knihy poskládané v polici, spočítat květiny v květináčích a rozpoznat nějaké cvičební pomůcky za průsvitném okýnku skříně.

„Uhm, docela to bolí... je to pocit, jako bych měl za chvíli dostat křeč," odpoví Jimin ležící na boku na žíněnce s pánví vytočenou do strany. Doktorka Kim klečí u něj, dlaněmi ho přitlačuje v místě kyčlí a kontroluje, aby Jimin dělal cvik správně a aby si neublížil.

„Tak povolíme, ale jen trošku, je v pořádku, že to bolí, alespoň víme, že to správně procvičujeme, ale stále ta bolest musí být přijatelná, chceš pod sebe ještě jeden polštář?" zeptá se mile a dlaní lehce zakrouží, jako by jeho bok masírovala a ulevila mu tak od bolesti.

„A-Asi ne, zvládnu to," vydechne blonďáček, jeho obličej je trochu začervenalý, těžko říct, zda je to horkem a vyčerpáním z cvičení, anebo se stále stydí před novou lékařkou, ale možná jsou obě varianty správné.

„Tak jo, ještě jednou víc napneme na deset vteřin, zhluboka dýchej, pak zase povolíme," oznámí Jiminovi černovláska a zatlačí mu bok víc do strany. Jimin křečovitě zavře oči a své hluboké dýchání zesílí, aby zahnal bolest. S povzdechnutím odvrátím zrak na mladíka vedle sebe a pokusím se ho dohnat k tomu, aby se mnou navázal oční kontakt, ale to se mi nepovede. Hoseok na mě promluví, aniž by se na mě též otáčel.

„Co potřebuješ," šeptne, aby nevyrušil ty dva na zemi.

„Nic, jen nechci, abys byl naštvaný..."

„Ahh, zase to otevíráš?" sykne s protočením očí, ale pro mě je tohle opravdu důležité. Přijde mi, že i když Hoseok říkal, že mezi námi konflikty nebudou, s každým dnem jich naopak roste a on mě začíná skutečně nenávidět čím dál tím víc.

„Chci zpátky starého Hoseoka a Jimin jistě taky, zajedeme si na zmrzlinu, než pojedeme Jiminovi pro věci? Všichni tři," zašeptám mu nazpátek, ale ač mi chvilkové ticho dávalo naději, že nad tím Hobi alespoň uvažuje, nakonec jednoduše odmítne.

„Ne, díky, zajeďte si potom sami dva, já musím ještě pracovat na další skladbě," zklamaně sklopím oči, semknu rty pevně k sobě a přikývnu na souhlas. Nechci ho přemlouvat, vedlo by to k dalším nepříjemným tónům, proto to raději nechám být.

„Dobře, kdyby sis to rozmyslel, budu rád, ale nenutím tě," jakmile tohle dořeknu, černovláska pomůže Jiminovi vstát a s úsměvem poukáže na hodiny nad policí s knihami a časopisy.

„Tak, pro dnešek hotovo, Jimin je šikovný, vedl si dobře, teď se ještě musíme domluvit, jak to bude s dalším docházením, takže vás poprosím, kdybyste se mnou šel do pracovny? Jen mi něco podepíšete a domluvíme se na schůzky," řekne černovláska směrem k Hoseokovi, který s přikývnutím vstane a následuje slečnu za bílé dveře další malé místnosti.

Jimin se s výdechem doplouží k židli a posadí se vedle mě, hned se mi zvedne úsměv a pohladím svého přítele po zpocených zádech.

„Dobrý?" zeptám se a Jimin s pousmáním přikývne.

„Jo, jen mě asi bolí celé tělo, ale zároveň se cítím líp, takový... protažený, heh," uculí se, alespoň on mi dokáže zlepšit náladu a přivést zpět k velkému úsměvu.

„Tak to je dobře, měl by ses jít převléct, ať pak můžeme vyrazit, doma si zabalíš věci a pojedeme ke mně, jo? Už jsem mluvil s Hoseokem," Jiminovi zajiskří v očích a rychle přikývne, chytne po svém oblečení a zamíří k záchodům, ale ještě se zastaví a koukne na mě.