Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~77~

Jimin p. o. v.

Čas utíká hrozně moc rychle, možná je to tím, že ho trávím převážně s Yoongim, dokud jsem se s ním ještě neznal, léto se mi vlastně dost táhlo, ale teď? Děsí mě představa, že už mi zbývají dva týdny a pár dní k tomu, než nastoupím na střední školu. Od našeho malého rande také už uběhlo pár dní, to jsem ani nemrknul okem. A dnes už je středa, tedy den... mojí první návštěvy specialistky, která mi pomůže s cvičením a udržováním zdraví mých kloubů.

Nejsem si úplně jistý, jaké mám pocity, jsou dost smíšené. Rozhodně v tom ale není natěšení, cvičení nezní lákavě a už vůbec ne s cizím člověkem, od kterého nevím, co vlastně očekávat. Pokud mi ta žena nebude sympatická, budu mít problém být před ní uvolněný, obzvlášť, když budu mít na sobě jen kraťasy a tričko, takže moje obvazy vlastně půjdou krásně vidět.

Sice mi ji doporučil doktor, ona bude už dávno obeznámená s mým problémem, proto k ní přece jdu, ale to nic nemění na tom, že se z ní může vyklubat nepříjemná osoba, která na mě nebude brát takové ohledy, jako jsem u svých pečovatelů zvyklý.

Ale možná je to jen zbytečný strach smíchaný s pořádnou nervozitou z nového kontaktu a prostředí.

„Myslíš, že to zvládneš bez těch tlustých ponožek? Nechci, abys měl moc zapařené nohy, nejspíš si tam budeš sundávat boty i ty ponožky, tak ti dám obyčejné?" zeptá se nejistě můj bratr, který vypadá též trošku nesvůj, ale on to tak má spíše skrz čas, měli bychom tam být za půl hodiny a já ještě nejsem ani pořádně nachystaný, Hobi-hyung mi teprve ještě obvazuje druhé chodidlo, když už nebudu mít své chundelaté ponožky, tak musím mít alespoň větší vrstvu obinadel.

„Jo, stejně jedeme autem, ne?"

„Ano, Yoongi už by tu měl být, doufám, že nepřijede pozdě, už za deset minut bychom měli vyjet, ať máme ještě nějakou časovou rezervu, když budeme hledat, kam přesně jít," řekne, zatím, co se soustředí na šetrné obvazování, snaží se obinadlo příliš nestahovat, abych neměl otlačeniny, navíc budu potřebovat lepší ohebnost v okolí kotníků.

„Je to od něj hezké, že nás tam hodí, že?" zmíním se s úsměvem, ale po tomhle si získám jen bratrův falešný úsměv. On si prostě nepřizná, že je Yoongi velmi ochotný a ohleduplný, a že by pro mě opravdu udělal všechno na světě, stále mu dostatečně nevěří.

„Jo... moc hezké. Podám ti ty obyčejné ponožky, ty se běž zatím pomalu nachystat s batohem ke dveřím," poslušně vstanu z postele, trochu mi zapulsuje v patách, proto se rychle chytnu stěny, abych nemusel na svá chodidla přenášet celou svou váhu, když už je nemám v bariéře tlustých ponožek.

„Půjde alespoň Yoongi s námi? Nenecháš ho čekat v autě celé ty dvě hodiny, že?" zvolám do chodby, neboť Hoseok už odběhl vedle pro ponožky, ale nedostává se mi odezvy, až ve chvíli, kdy se dobelhám k předsíni a posadím se na zem, abych se mohl obout, zaslechnu kroky a poté se můj bratr objeví přede mnou i s bílými smotanými ponožkami.

„Cože? Jo, Yoongi... ehm, netuším, jestli bude moct, když není člen rodiny, nebo něco podobného, musíme se zeptat té slečny, se kterou tam budeme," protočím očima nad tou výmluvou, i k lékaři jsem šel s ním a nikdo neřešil, jaký má ke mně vztah, ani Hoseok, jenže to ještě neměl ani tušení, že jsem s Yoongim v páru.

„Tak ho vezmeme, kdyžtak se vrátí do auta," řeknu spíš pro sebe, ale zároveň dost nahlas, aby to můj hyung dobře slyšel. Obléknu si ponožky, které překryjí obinadla a poté nohy schovám do bezpečí pevných bot.