Uvážu menší uzlík u obvazu a s výdechem opatrně položím drobnou ručku na matraci. Tohle ošetřování mi zabralo nejméně hodinu a ani se nedivím, že mi u toho Jimin usnul. Poklidně leží na zádech, obvázané ruce má podél těla, hlavu lehce nakloněnou na levý bok, spokojeně tiše oddechuje.
Musím uznat, že není žádná legrace starost o člověka s nemocí motýlích křídel, časově je to vyčerpávající, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, právě naopak. Neskutečně mě těší, že už mi Jimin víc věří a naše blízkost už není tak trapná, jako se zdála zezačátku, jsem nadšený, když si vzpomenu na všechny pokyny, aniž bych se díval na lístek, dokážu odhadnout, jak moc můžu na své dotyky tlačit, aby to pro něj bylo přijatelné, jsem opravdu rád za svůj vlastní pokrok.
Jediné, co mě tíží, je vroucí láska v mém srdci. Jsou chvilky, kdy mám pocit, že je po všem, že můžu cokoliv, že mám nekonečně mnoho životů a pokusů, kdybych to tak měl přirovnat, jsou chvilky, kdy mám prostě chuť prolomit hranici a vyznat se mu, ale včas se moje hlava vždy uvědomí a připomene mi, že na té jedné větě může záviset úplně všechno, a stejně, jako můžu všechno získat, tak můžu i všechno ztratit – a Jimin je to moje všechno.
Nakloním se k němu, odhrnu mu pramínky vlasů z čela a lehce ho pohladím po hebké tvářičce. Stále ho jen obdivuju, ovšem potichu.
„Hmm, proč vypadáš jako opravdový anděl, Jimine," pronesu polohlasem a s povzdechnutím ho přikryju tenkou peřinou, abych schoval jeho ošetřené tělo, neboť jsem mu nestačil nasadit tričko a nechci, aby na něj táhlo
„Snesl bych ti modré z nebe, tak mi na tobě záleží," dodám ještě a vyškrábu se z postele na nohy. Necítím se ještě na spaní, sice už se chýlí k půlnoci, ale já mám jistotu, že bych nedokázal zamhouřit oči.
Zhasnu lampičku, aby mohl Jimin dál klidně spát, a odejdu z ložnice, dveře ovšem nechám přivřené.
Projdu tmavou chodbou, schválně zpomalím u dveří od Jungkookovy ložnice, ve které teď přespává i jeho nový partner. Ne, že bych potřeboval odposlouchávat, jen se chci ujistit, že ti dva vážně spí. Naštěstí ano, neslyším vůbec nic. Nejspíš mají opravdu ještě dostatek času, Jungkook je skutečně rozumný kluk, když se do toho nehrne hned první den vztahu.
Klidnější dojdu až do obýváku a zamířím k našemu menšímu balkónu, kam sice moc nechodím, nedá se tam dělat nic jiného, než sedět nebo stát a hledět do dálky, to se mi teď ale hodí, potřebuju čistý vzduch a cítit se trochu víc sám.
Jen, co se dostanu na balkón, ovane mě příjemný vánek už trochu studenější, než bývá přes den. Je to osvěžující a já se s hlubokým výdechem opřu o zábradlí, která na balkóně. Osvětlují to tady světla z reklam a budov tady ve městě, na rozdíl od ulice, kde bydlí Hoseok, tam jistě v noci tancuje milion hvězd.
Přemýšlel jsem, že bych si k tomu výhledu nalil do sklenice trochu vína, ale nakonec to asi není nejlepší nápad, ještě nejsem v takových úzkostech, abych se o půlnoci opíjel na balkóně, myslím, že tahle chvíle ještě přijde, pokud v sobě svoje city budu tutlat ještě dlouho.
„Yoongi...?" osloví mě opatrně tenčí hlásek, za kterým se překvapeně otočím. Mezi balkónovými dveřmi postává Jimin, holé nohy o sebe lehce tře, ruce naopak tiskne ke svému tělu, které je schované v dlouhém širokém tričku – v mém tričku.
„Jimine? Copak ty nespíš? A...co to máš na sobě-..."
„Promiň mi to, jen...nechtěl jsem se po tmě přehrabovat v batohu," obhájí se a provinile uhne pohledem, přitom si lehce promne svoje prsty. S výdechem se k němu otočím celým tělem a chytnu po dece přehozené přes gauč za dveřmi.
„Pojď sem," pobídnu ho a on s menším pousmáním přistoupí k zábradlí, já přes něj přehodím deku, aby neprochladl, „jak to, že nespíš..." šeptnu a kouknu mu do očí, od kterých se mu teď odráží právě okolní barvená světla.
„Spal jsem jen napůl, trochu jsem se probral, když jsi mě zakryl...pak jsem slyšel, že někam odcházíš, tak...jsem šel za tebou," vysvětlí a svoje ruce v rukavičkách si opře o vrch zábrany, přitom se zadívá někam před sebe. S povzdechnutím se opřu taky a sklopím hlavu.
„Měl jsi zůstat tam a usnout...jen jsem potřeboval na vzduch," řeknu slabým tónem. Jimin zůstane potichu stát a koukat před sebe, jako by moje slova ani pořádně nevnímal, po chvilce ke mně zrak ale přeci jen stočí.
„To, co jsi řekl...myslel jsi to vážně?" doufal jsem, že tohle téma neotevře. Jistě, nebyl jsem naivní, abych doufal, že to neslyšel, došlo mi to, když prozradil, že nespal úplně. Nejraději bych se teď zachoval hloupě a zeptal se na konkrétní informace, abych získal čas na promyšlení odpovědi, ale místo toho zůstanu dál mlčet, až po chviličce s rychle bušícím srdcem přikývnu na souhlas.
„Jo, já nikdy věci neříkám jen tak," odpovím jednoduše, skoro až chladně, ale naopak ucítím horko ve svých tvářích, když si všimnu Jiminova roztomilého uculení.
„Páni, tak krásná slova jsem ještě nedostal."
Usměju se nad tím, jsem rád, že moje lichotky přijal, bál jsem se, aby to na něj nebylo moc, přeci jen, taková slova nejsou úplně běžná mezi dvěma obyčejnými kamarády nebo známými, anebo jen já na to nejsem zvyklý?
„Jen jsem řekl, jak to cítím," odpovím polohlasem a víc se opřu o zábradlí, trochu se i nakloním, abych mohl shlédnout dolů. Je to docela velká výška. Nezaslechnu žádnou odpověď, proto se otočím zpět na Jimina, všimnu si, jak nejistě přešlapuje na místě, očima tedy sjedu až k jeho nohám. Svoje obvázaná chodidla vždy nadzvedne a poté zase položí na studenou zem balkónu.
„Je ti zima? Nebo si potřebuješ sednout?" blonďáček s pousmáním zakroutí hlavou v nesouhlas.
„To ne, jen...není to úplně pohodlný povrch," vysvětlí. Hned mi dojde, že stát slabými chodidly na hrubé zemi, která ještě k tomu není úplně rovná, neboť kachličky na ní jsou místy lehce vystouplé, není nic příjemného. Nikdy zde neproběhla žádná menší rekonstrukce, když jsem si byt kupoval po minulých majitelích.
Přisunu si blíž plastovou obyčejnou židli stojící v rohu balkónu a posadím se na ni, poté si dlaní poklepu na klín.
„Pojď si sednout," Jimin na mě chvilku nejistě kouká, rozmýšlí, zda je dobrý nápad uvelebovat se na mých stehnech, ale když ho pobídnu pohledem a povzbudím úsměvem, nakonec ke mně spokojeněji přijde a opatrně si sedne do mého klína.
Omotám kolem jeho pasu svoje paže, aby drobek nespadl a on se bez bránění více usadí a tělem se položí na to moje, hlavu si opře o moje rameno, mě tak na krku trochu zalechtají jeho heboučké vlásky.
„Možná...bych se měl vrátit do postele, jsem hodně unavený," šeptne mi těsně u ucha a poté se ozve dlouhé zívnutí. Uchechtnu se pro sebe, vstanu ze židle i s Jiminem v náruči, na to sebou chlapec škubne a pevněji se chytne mého trička.
„C-Co to děláš?!"
„Odnáším tě do postele, taky už jsem na odchodu," usměju se na něj, jeho tváře a okolí nosu chytne sytější barvu a on si rychle bradu zavrtá víc do deky, jako by se snad snažil ukrýt.
„Já...já bych tam došel..." špitne stydlivě, ale to už vycházím z balkónu do obýváku a poté k chodbě. Vím moc dobře, že by tam došel, ale baví mě ho nosit, je to neskutečně příjemný pocit mít toho hocha těsně u sebe, ale tohle raději říkat nahlas nebudu.
„Proč nevyužít taxíka zdarma?" řeknu jednoduše a Jimin se nad tím zasměje, opře si hlavu o můj hrudník a dál neprotestuje. V ložnici ho opatrně položím na postel a přikryju peřinou, sám si lehnu vedle něj.
„Dobrou noc, Minie," řeknu ještě tiše, ale odpovědi se mi už nedostane. Zamračeně se nadzvednu, ale silueta vedle mě nehybně leží na boku a jen se lehce nadzvedává v hrudi.
Páni, usnul opravdu rychle. Rozkošné.
Dobrý večer <33
Tak jsem ještě stihla vydat kapitolu, jsem ráda :33
Užívejte večer <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
