Jimin p. o. v.
„Hmm, ale fakt se vám to povedlo," pochválí náš salát už po několikáté Yoongiho mladší bratr a nabere si do misky další porci. Pousměju se nad tím, jsem rád, že mu chutná, přeci jen, tu nejhlavnější část – těstoviny – jsem měl na starost já.
Očividně jsem je uvařil dostatečně. Yoongi byl hodný, že mě taky zapojil, už několikrát jsem chtěl takhle pomoct s přípravou jídla i Hobi-hyungovi, ale vždycky mě raději odstrkoval z kuchyně ven, nejspíš, abych si nějak víc neublížil, když už je v takové místnosti tolik nebezpečných věcí.
Přitom by mi jen stačilo, abych mohl pomoct s něčím primitivním, s čímkoliv, klidně jen vytáhnout věci z lednice, ale stejně to vždycky dopadne tak, že Hoseok připraví jídlo, zatím, co já sedím na gauči nebo na posteli a kreslím si, nebo se dívám na televizi a u toho přemýšlím nad svou neschopností dělat tolik zábavných věcí.
Hůlkami zahrabu ve svém talíři, jenž je ještě stále docela plný, na to, že už to jím tak půl hodiny, ale není to nic jednoduchého, snažím se pořádně rozkousat každičký kousek, v puse si ho rozmělnit natolik, abych ho mohl bezbolestně spolknout, neboť mám jícen plný stejných puchýřů, jako na těle. A ty se mi mohou zhoršit po jakémkoliv podráždění tvrdším jídlem.
A o malinkých, téměř neviditelných, ovšem citlivých puchýřkách na dásních ani nemluvím.
„Jiminie, jestli už nemůžeš, nemusíš to jíst," ozve se hlas vedle mě, za kterým se otočím. Yoongi je ke mně otočený, tmavé vlasy mu skoro překrývají oči, ale ne tolik, abych si nevšiml toho starostlivého pohledu. Nejistě sklopím zrak ke svému talíři a s povzdechnutím zakroutím hlavou.
„Ne, to...není to tím, že bych už nemohl, doopravdy mi pořád kručí v břichu, ale...nemůžu to jen tak spolykat, jako vy dva, aniž bych to pořádně rozžvýkal. Musím...si dát prostě záležet. Ke všemu některé věci ani nechci riskovat, třeba...ty kousky masa, paprika..." vydám ze sebe, nechci, aby to vyznělo zle, vím, že většinu salátu dělal Yoongi a udělal toho vcelku dost, možná jsem mu to měl říct dřív, že stejně z toho moc nesním.
On se ale z ničeho nic plácne do čela a omluvně mě lehce pohladí po obvázané paži.
„Já jsem vážně kus vola. Promiň mi to, Minie, zapomněl jsem na to. Jestli chceš, máme tam i krupici, můžu ti udělat kaši, aby ses najedl, co ty na to? Ten salát si pak můžeš jíst jen tak na chuť," řekne Yoongi a natáhne ke mně ruku, abych mu předal svůj talíř. Sice bych si to i rád snědl, ač vím, že by mi to trvalo nějakou tu hodinu, možná víc, ale cítím, že se asi z toho opravdu moc nenajím.
Se svraštěným obočím mu předám talíř a on ho položí na stůl vedle misky, vstane do stolu, i svoji misku odloží, ještě ani nedojedl, už mě musí obskakovat.
Tohle mě dost znervózní a opatrně ho následuju do kuchyně, ani moc nekoukám na Jungkooka, který je sice trochu zmatený, ale nejspíš mu to dochází, že je můj problém opět v nemoci motýlích křídel.
„Ummm, mohl sis to klidně první sníst..." vydám ze sebe a opřu se o futra, jako před pár hodinami Jungkook, když se šel ptát na jídlo. Naproti mně je okno a za ním už nejde pomalu nic vidět, jen tma a světlo tady v místnosti způsobuje, že v tmavém okně vidím svůj odraz. Raději zrak od okna oddělám a znovu se zaměřím na Yoongiho.
„Ále, to je dobrý, dojím si to za chvilku, chci, aby ses najedl," svým jazykem narazím na vnitřní stranu líce a svůj nešťastný pohled sklopím k podlaze.
„Nechtěl jsem obtěžovat..." špitnu spíš pro sebe, ale zároveň jsem chtěl, aby to tmavovlásek slyšel. Naštěstí to opravdu zaslechl, ihned se na mě podívá pohledem, kterým značně dává najevo, že mu moje poznámka nejde do hlavy.
„Co to povídáš? Jaké obtěžování? Vždyť ti jen dělám jídlo, to, kdybys viděl, jak otročím u Jungkooka, toho se zeptej, co je to obtěžování, ty jsi oproti němu úplně zlatý," vydá ze sebe tak upřímně, až mě to skutečně uklidní a já se přinutím k menšímu pousmání.
„Jen si běž sednout, za chvilku ti to donesu a nepřemítej nad nesmysly, jako je nějaké obtěžování, jasný? Cokoliv, co dělám, dělám pro tebe rád," mrkne na mě nakonec a já zrudlý k sobě stáhnu svoje ručky a natisknu si je na hrudník, jako bych v nich držel něco moc cenného, a uculím se nad jeho úžasným chováním k mojí osobě. Vlastně...jak to, že mě to tak překvapuje?
Pootevřu rty s úmyslem ještě něco říct, ale poté je s uculením semknu zpět k sobě a odcupitám z kuchyně na chodbu, kde se opřu o stěnu a zakoukám se na podlahu před sebou. Je tady pořádné šero, jen dva pásky světla se plazí po podlaze, jeden od dveří z kuchyně, druhý od dveří z obýváku.
Musím se uklidnit, cítím hrozné horko ve svém obličeji, cítím šimrání v mém břiše, dokonce cítím i hrubší nárazy mého srdce na stěnu hrudi, jsou to stejné příznaky, jako když sedím v čekárně nemocnice, když mám strach, co dalšího se u mě najde a nenajde. Je to taky stejný pocit, jako když nervózní stojím mezi lidmi, třeba ve městě.
Jednoduše řečeno – je to nervozita. Pořádná nervozita, ovšem příjemná. Není taková, jako ta, kterou jsem teď popsal, je prostě...přijatelná, skoro bych řekl, že se z ní klube pořádná nálož endorfinů.
Ale mohl by být příčinnou Yoongi? Proč vůbec...
***
Sedím v zamknuté koupelně na vaně, která už se napouští teplou vodou. Vzhledem k tomu, že u Yoongiho není sprchový kout, po dlouhé době se zase okoupu. Mám vedle sebe otevřený malý odpadkový koš, do kterého házím svoje náplasti a obvazy, které ze sebe sundám. Musím se toho všeho zase zbavit a nemilosrdně to vyhodit, ač to bylo vcelku drahé, je to jen na jedno použití, správná hygiena především, jak říkají moji rodiče a bratr.
Normálně mi s tím vším sundáváním pomáhá právě hyung, nestydím se totiž před ním stát nahý, nevadí mi to, je to prostě můj nejbližší a jsem u něj zvyklý, ale u Yoongiho by to asi nešlo, proto jsem ho ujistil, že všechno zvládnu sám.
Ruce už mám holé, obinadla z nich leží v koši, teď už zbývají jen nohy. Povolím obvazy a pomalu si je začnu odmotávat z kolen, dokud nedojdu přes lýtka až ke kotníkům. Chodidla jsou v samostatné vrstvě a tu sundám obzvlášť opatrně, protože je tam kůže nejjemnější.
„Uh..." hlesnu si pro sebe bolestně, když se mi chodidla konečně povolí a ozvou se moje puchýře a velké strupy na spodu. Už teď vidím ty velké rány po celých nohách, jsou to ta nehorší místa, která mám obvázaná neustále, pomalu ani nejde vidět moje kůže, jak popraskaná a strupovitá je, mezi tím vším ještě nafouklé puchýře, které se potom budou muset propíchnout a udělat místo pro nové.
Povzdechnu si nad tím, Yoongi bude mít po mém okoupání hodně práce.
„Au!" syknu, když si strhnu jednu pevnější náplast na stehně a společně s ní strhnu i kousek své křehké kůžičky. Doufám, že to nešlo slyšet až do obýváku, nechci Yoongiho vyděsit svým naříkáním, protože se opravdu není čeho děsit, tahle bolest je pro mě...normální.
Konečně přijde čas sundat svoje rukavičky. Opatrně je ze sebe stáhnu a položím na parapet malého podlouhlého okna. Natočím svoje dlaně směrem vzhůru a ošiju se nad pohledem na červené až fialové strupy a puchýře po celých plochách mých dlaní. Tady se mi kůže nezacelí nikdy, proto nosím ty rukavice, staly se pro mě mojí druhou kůží.
„Ah, konečně," šeptnu si pro sebe, když uvidím, že je vana napuštěná. Rychle do ní naliju trochu hojivého a posilujícího mýdla, aby se rozmáchalo v teplé vodě, do které si za chviličku vlezu. Lahvičku položím zpět na parapet a konečně se pomaličku do vany posadím.
Příjemné teplo se mi rozleze po nohách a břichu, jen menší štípání se ozve z mých ran, ale tohle už dokážu ignorovat. S výdechem zavřu oči a zopakuju si v hlavě čas, který jsem před vteřinkou viděl na hodinách nad dveřmi koupelny.
„Maximálně deset minut."
Zdravím <333
Užívejte den :333
Mám krásný počet slov: 1313
:Dd<33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
