Zastavím autem před známým menším rodinným domkem, známým teda hlavně pro Jimina. Dorazili jsme totiž k Hoseokovi, jak jsem před pekárnou slíbil. Za celou dobu ani nezavolal, chci se sám ujistit, že je můj kamarád v pořádku, teď ale můžu trochu předpokládat, že nejspíš spí – v oknech jsou totiž zatažené rolety, aby do domu nepronikalo ostré sluneční světlo.
„Mám vzít tu polívku?" zeptá se Jimin, jenž si otevřel dveře a poukáže na velkou skleněnou nádobu se zeleninovou polévkou. Raději to ale odmítnu a rychle si nádobu sám převezmu do náruče, neboť je to dost těžké a nechci, aby se s tím Jimin tahal, navíc by mu to stejně klouzalo mezi rukavičkami.
„Ty můžeš raději odemknout, nechci na Hoseoka zvonit, pokud spí," Jimin s úsměvem přikývne, doběhne k parapetu, na kterém spočívá podlouhlý květináč. Odsune ho a vytáhne náhradní klíček. Odemkne dveře a nechá je otevřené dokořán, abych mohl vejít za ním dovnitř.
„Hyung?"
„Ššš, Minie," šeptnu na něj pobaveně po jeho zvolání do ticha, na první pohled je tichý a nenápadný klučina, ale jakmile je ve svém teritoriu, v tomhle případě v domě svého bratra, je z něj mnohem odvážnější a výraznější člověk. Zahanbeně si přiloží dlaň na pusu a poté se stydlivě usměje.
„Ups, promiň," řekne potichu a následuje mě do kuchyně, kde položím na stůl nádobu s polévkou. Až se Hoseok probere, jistě to tady najde a dojde mu, že si to má ohřát. Teda jestli bude mít vůbec ve svém stavu chuť k jídlu.
„Tak jo, nebudeme tady strašit a pojedeme," vydechnu tiše směrem k Jiminovi, který ale posmutněle koukne na schody, je mi jasný, že chtěl asi Hoseoka vidět, než ale stačí odejít se mnou do chodby, otevřou se dveře od ložnice v patře a ze zábradlí na nás vykoukne bledý obličej hnědovlasého mládence.
„Jimine...?" vypadá překvapeně a mluví dost chraplavě, jako by se teď probudil.
„Oh, hyung! Přišli jsme se na tebe s Yoongim podívat a přivést ti polívku, aby ti bylo lépe, ummm, jak je ti dneska?" než Jimin stačí doříct celou tuhle větu, Hoseok se pomalu dobelhá až dolů zabalený v dece a s rozčepýřenými vlasy do všech strach, zastaví se až na předposledním schodu, aby nešel moc blízko k Jiminovi a nehrozilo nakažení.
„Ahh, nemuseli jste jezdit, ale stejně děkuju, to polévku si dám...uh, není mi dnes o moc líp, vlastně ještě hůř, ale nějak to zvládám, žádný strach," ujistí nás a poté si odkašle. Moc se mi to ale nelíbí a přijdu až k němu, vystoupím na stejný schod a sáhnu mu na horké čelo.
„Vypadáš hrozně, nepotřebuješ ještě něco? Vážně to tady zvládneš sám?" zeptám se, protože mám přeci jen taky strach, je to můj dobrý přítel a rozhodně není příjemné vidět ho v tomhle stavu.
„Jo, v klidu, je to jen chřipka, ještě pár dní a budu v pořádku, stejně pořád spím..."
„No fajn, ale kdykoliv zavolej, jo? Víš, že tě klidně můžu kamkoliv odvézt, kdybys třeba potřeboval k doktorovi nebo do lékárny, nebo jídlo ti klidně obstarám, nedělá mi to problém," Hoseok se na mě děkovně usměje a pokývá hlavou.
„Jasně...díky, jsi vážně skvělý kámoš, ale teď se asi vrátím do postele, mm, jak se máš, Jiminie? Všechno v pořádku?" otočí se ještě na malého blonďáčka a ten hned potvrdí Hoseokova slova.
„Mám se dobře, Hobi-hyung, Yoongi je...skvělý," to poslední slovo znělo trochu nervózně, nejspíš je stále napjatý z toho, co se mezi námi stalo jen nějakou půl hodinku dozadu. On asi není úplně typ člověka, který se dokáže snadno přetvařovat, nebo něco dokonce skrývat, obávám se, aby se nějak nepřeřekl, i když k tomu ale asi dřív nebo později dojde, nemusí to být hned první den našeho vzájemného vyznání.
„No jo, starám se o něj a má se dobře, skutečně," skočím do toho, abych drobka trošku zachránil, „asi raději pojedeme, ať tady Jimin teda něco nechytne." Položím blonďáčkovi dlaň na rameno a s šetrným menším nátlakem, který je ovšem pro něj přijatelný, ho nasměruju k chodbě.
„Tak jo, ještě jednou děkuju za polívku a...za návštěvu," usměje se na nás hnědovlásek a se zakašláním se víc zabalí do své deky. Naposledy mu s Jiminem zamáváme a poté vyjdeme otevřenými dveřmi zase ven. Oproti vnitřku je tady venku pořádné horko, Hoseok si tam nastřádal pěkný chládek.
„Uh, chudáček Hobi, doufám, že mu bude lépe co nejdřív," povzdechne si Jimin, a ještě jednou koukne na dveře, které už jsem ale zavřel. Vím, co si teď prožívá, kdyby byl Jungkook ve stavu, jako je Hobi, taky bych byl u něj a doufal, že se to zlepší, holt je v tom ta velká bratrská láska.
„Neboj se, vyleží se z toho rychle," ujistím drobka a opatrně mu omotám ruce kolem jeho štíhlého pasu. Ucítím, jak se trochu napnul a v obličeji taky nabere sytější barvy. Jistě je ze mě stále v rozpacích.
„Můžu tě znovu políbit?" otážu se a lehce se svým nosem otřu o ten jeho. Dostane se mi nervózního zahihňání, ale poté souhlasí a sám trochu zvedne bradu, abych na jeho rty lépe dosáhl. Láskyplně nás tedy znovu propojím ve rtech a dlaněmi mu přejedu po celé délce jeho zad, zastavím se až nad jeho kostrčí.
„Hehe, pořád je to hrozně zvláštní...nemůžu uvěřit, že se to vážně děje," přizná a začne si hrát s lemem mého trička. Je sladký, ale naprosto ho chápu, já sám jsem stále v neuvěření, že jsem si toho motýlka skutečně získal.
„To jsme dva. Miluju tě," řeknu klidně a Jimin celý zrudne a zrakem začne hledat nějaký bod, kam by se mohl dívat, ale nakonec stejně zakotví v mých očích.
„Ahh, to...t-to zní...je to...páni," vydá ze sebe roztřeseně, ale poté se zhluboka nadechne a položí svoji hlavu na moje rameno, uvolení se a taky mi omotá svoje ručky kolem pasu.
„Taky tě miluju."
Hii <33
Nevím, co sem dnes napsat, tak si jen užijte zbytek dne <33
Jinak...nevím, jestli zítra vyjde kapitola, budu ve městě, takžeee, je velká pravděpodobnost, že to nestihnu a nebudu mít ani energii na to to po sobě opravovat, protože přijedu později večer domů ><
Mějte se teda hezkyy i zítra :333
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
