Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~82~

„Jestli Jimina zanedbáš, cokoliv poděláš, nebo mu ublížíš, skončils u mě."

„Až Hobi-hyung uvidí, jak pěkně se o mě staráš, změní názor."

„Nedám na tebe dopustit, nedovolím, aby se ti něco stalo, prostě se o tebe postarám za každé situace, to ti můžu slíbit, ano?"

V hlavě se mi stále dokola přehrávají moje vlastní sliby, Hoseokova slova i ta Jiminova. Vidím znovu všechny ty chvíle, kdy jsem byl hlavním terčem, chtěl jsem dokázat, že jsem zodpovědný, že miluju Jimina a nikdy bych nedovolil, aby se mu něco stalo. Sliboval jsem věci, ujišťoval všechny okolo a dělal ze sebe spasitele.

Ale právě jsem klesl hluboko ke dnu společně se všemi těmi slovy.

Myslel jsem, že omdlím, když jsem viděl Jimina v otřesném stavu. Myslel jsem, že je to jen noční můra, nemohlo to být skutečné, byl jsem si jistý, že jsem Jimina ošetřoval, dělám to stále dokola, vím, jak je to pro něj důležité, nedokázal jsem si v tu chvíli připustit, že bych to tak lehce podělal.

Ještě teď mi píská v uších a hlasy okolo se zdají jako pod vodou, tíží mě pocit viny, selhání a zklamání sám ze sebe. Jen jako tělo bez duše sedím na plastové židli v prostorné chodbě zdejší nemocnice, kam byl Jimin ještě před hodinou převezen. Jeho bratr je tady s ním, je někde u něj, komunikuje s lékaři, jen já sedím vedle a čekám.

Příliš jsem s ním nemluvil, jen na pár vteřin jsem s ním vytvořil oční kontakt, když dorazil sem společně se sanitkou, ve které jsem byl s malým blonďáčkem, než mě vyhodili sem. Už z tohohle krátkého pohledu z očí do očí jsem vyčetl všechny jeho emoce, které se v něm zrovna mísily. Zlost, strach, zklamání a nejistota, v jeho očích to však vřelo a já věděl, že jsem u něj právě skončil.

Už nikdy mi nebude věřit, právě jsem udělal jednu chybu, která byla však příliš velká na to, abych se mohl sám utěšit, že mi to Hoseok někdy odpustí. Můžu jen doufat, že na tom Jimin není příliš zle, že se rychle zotaví a ve skutečnosti to není tak vážné, jak to prvně vypadalo, protože kdyby tomu tak nebylo, ani já bych si to neodpustil.

Zvednu hlavu, když okolo projde jeden z doktorů, jako by do mě pustili elektrický proud se postavím na nohy a rozběhnu se k němu.

„Promiňte! Promiňte, jen... sedím tady už celou hodinu, někde je tady můj přítel, má nemoc motýlích křídel a... já nevím, jak na tom je, nevím ani, kde je, nevíte?" začnu ze sebe soukat zmateně, ale doktor mě umlčí zakroucením hlavou.

„Omlouvám se, nic nevím, je tady spousta pacientů-..."

„Můžete mi to zjistit? Jmenuje se Park Jimin, je mu šestnáct let, je někde tady... prosím," začnu doléhat, znervózňuje mě každá minuta na tomhle místě bez odpovědí. Doktor s povzdechnutím opět zakroutí hlavou a položí mi dlaň na rameno.

„Mám spoustu práce, pane, pokud jste rodinný příslušník, všechno se dozvíte, teď mě prosím nezdržujte, mám své pacienty," s tímhle se otočí a pokračuje ve své cestě k výtahu. Mlčky zůstanu stát uprostřed chodby a zírat směrem, kudy lékař odešel. Jistě, já nejsem do rodiny, můžu tady čekat až do noci, ale stejně se ke mně žádné informace nedostanou.

Zničeně se dobelhám k židli a nechám své tělo na ní ztěžka dopadnout, oči nechám zabodnuté v podlaze, jako jsem to dělal doteď. Já odtud ale neodejdu, ne, dokud se neujistím, že je Jimin v pořádku.

Začne mi vibrovat mobil, napjatě se podívám, kdo mi volá, ale trochu povadnu, když si přečtu jméno. Proč jsem si jen myslel, že by mi mohl volat Hoseok? Taková hloupost. S povzdechnutím přijmu hovor a přiložím si mobil k uchu.