Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~42~

Obývákem se line příjemná hudba vycházející z klavíru, ač jsou tóny přeci jen trochu roztřesené a sekané, Jimin se opravdu snaží, aby stíhal přechytnout na jinou klávesu, ale prstíky jsou přeci jen o dost kratší, než u většiny lidí a do toho je má ještě schované pod náplastmi, musím ale uznat, že se během jediného dne o dost zlepšil, to bude prostě talent.

„Ahh, konečně jsem se k tomu konci nějak dohrabal...asi to nebylo nic moc, co?" otočí se na mě s nervózním úsměvem, který mě na chvilku okouzlí, ale rychle se vzpamatuju a se zakroucením hlavou přijdu blíž ke klavíru.

„Vůbec ne, šlo ti to moc dobře, já jen žasnu nad tím, jak rychle se dokážeš učit," pochválím ho, načež se jeho rty zavlní a ramena trochu nakrčí, poté zavře klavír a otočí se na stoličce, na kterou jsem mu položil ještě polštář, aby seděl na měkkém, směrem k mojí osobě.

„Děkuju, když mě něco baví, tak to i jde, heh," usměje se a složí svoje ruce do klína. Upřímně si myslím, že ještě několik hodin a bude perfektně zvládat základy, jestli se klavíru bude věnovat i nadále, nakonec se z něj vyklube nadaný klavírista, a to i přes své vlastní překážky.

Někdo zazvoní na zvonek, jenž se rozezní bytem. Kupodivu nejsem jediný, kdo nad tím posmutní, i Jimin vypadá, že ho moc nenadchl příchod svého bratra, který si ho zase odvede zpátky domů. S povzdechnutím otevřu dveře a usměju se na hnědovlasého mladíka čekajícího u prahu.

„Ahoj, tak už jsem zpátky, no, trošku jsem se zdržel, mm, tak jak to šlo? Všechno jste zvládli?" optá se pozitivně Hoseok a vejde do chodby, kde si zuje boty a už se začne rozhlížet kolem, aby našel svého brášku.

„No jo, zvládli, šlo to všechno dobře, žádné komplikace ani problémy-..."

„Jiminie!" zvolá nadšeně Hoseok, tím mě utlumí, a roztáhne paže od sebe, když konečně spatří světlovlasého klučinu sedět na stoličce u klavíru. Jimin se s úsměvem dostane až k němu a opatrně se nechá obejmout.

„Ahoj, Hobi-hyung, těšil jsem se na tebe," dodá rychle Jimin a opře si svoji tvářičku o Hoseokovu hruď. Ten ho pohladí po světlých vlasech, ještě mu do nich nasází pár letmých polibků. Je to hezké, ti dva mají nejspíš stejný perfektní bratrský vztah, jako mám i já s Jungkookem, rozhodně nezávidím těm, kteří si na své sourozence spíše stěžují, myslím, že je to nejlepší, co může být, když si dva sourozenci takhle skvěle rozumí a milují se.

„Taky jsem se těšil, moc jsem se těšil, doufal jsem, že se nic nestalo, ale Yoongi mi nevolal, tak jsem předpokládal, že asi všechno dobrý?" vydechne i směrem ke mně a Jimin s úsměvem přikývne na souhlas.

„Yoongi všechno zvládl, hyung, vážně," ujistí svého bratra, což potěší i mě, že jsem byl v jeho očích skutečně úspěšný, ač jsem dvakrát zapomněl na antibiotika, snažil jsem se.

„Ahh, tak to je dobře, no, pomalu teda půjdeme, ještě musím dát dohromady ten svůj videoklip s hudbou, už to chci konečně vyslat do světa, hrozně se to táhne," zasměje se Hoseok a už vyrazí zpět k chodbě. Jimin ho ale ještě chytne za ruku.

„Um...hyung?" vydá ze sebe a zvedne svoje očka k hnědovláskovi, „já jen...jen mě napadlo, jestli bych tady nemohl ještě zůstat...? Aspoň na jednu noc," špitne a tohle si získá moji plnou pozornost. Netušil bych, že se mu tady až tak moc zalíbí, že se odváží navrhnout tohle, ale opravdu se mi při tom rozbuší srdce štěstím.

„Huh? Ty bys...tady ještě byl?" otáže se docela překvapeně Hoseok, předpokládám, že Jimin nikdy nikam moc nejezdí a ani moc o to nejeví zájem, a najedou si žádá ještě jednu noc mimo domov. Hoseok ke mně stočí zrak a já se jen usměju na důkaz, že by mi to nedělalo problém.

„Jo, je to tady fajn, Yoongi je ke mně hrozně moc milý, a i s jeho bráškou je zábava a...stejně bych doma zase jen seděl na gauči a koukal na televizi, nebo si kreslil..." šeptne a více stiskne Hoseokovu dlaň, aby ho přeci jen přemluvil. Přijde mi, že by byl Hoseok raději, kdyby šel Jimin už s ním, ale vidím mu na očích, že by rád vyhověl spíš jemu než sám sobě.

Nakonec si povzdechne a donutí se k malému úsměvu.

„Oh, no...tak jestli Yoongi souhlasí, tak proč ne, že?" vydá ze sebe a Jimin ho rozzářeně ještě jednou obejme.

„Děkuji, Hobi-hyung!"

„Heh, no jo, neděkuj, ale kdyby něco, tak jsem na telefonu, jasný? A zítra ještě jedu do města, takže bych přišel až k večeru, máte ještě obinadla a náplasti? A krémy taky všechny? Nic vám nechybí?" začne se ještě rychle zajímat, ale já mu to všechno odkývnu, neboť vím, že mám ošetřujících pomůcek ještě plnou tašku.

„Neměj strach, všechno máme, Jimin bude v pořádku," ujistím ho a Hoseok tedy s výdechem naposledy přikývne.

„Mm, tak dobře, dobře. Motýlku?" upře ještě zrak na svého brášku a pohladí ho jemně po líčku, „kdyby se cokoliv stalo, jsem připravený přijet i v noci, dobře?" Jimin se nad tím usměje a přikývne na souhlas.

„Dobře, ale neboj, jistě to nebude potřeba," řekne ještě nakonec a Hoseok tedy s úsměvem odejde za práh dveří, přivolá si výtah a naposledy na nás mávne, než se nám ztratí z dohledu. Napjatý zavřu dveře, nechci dát na sobě znát, jak jsem právě štěstím bez sebe, že se Jimin dobrovolně nabídl k dalšímu přespání, nechci ho nějak vyděsit, takže svoji energii rychle skryju a odvedu Jimina zpět do obýváku.

„No, tak co teď? Napadlo mě, že bychom si udělali pudink?" navrhnu a Jimin se nad tím hned rozzáří, nejspíš je to jedno z mála sladkostí, které může jíst, aniž by se bál nějakého rozdrásání dásní či jícnu.

„Ano! To zní dobře, můžu ti u toho pomáhat, že?" optá se ještě. Je vážně rozkošný.

„Heh, s tím počítám, tak se můžeš ještě rozhodnout, jestli vanilkový nebo jahodový, mm, nebo...zkusíme obojí? Že bychom to dali napůl?" myslím, že nad tímhle už nepotřebujeme víc uvažovat, Jiminova reakce hovoří za vše.

„Heh, dobře, dobře, vidím, že to tak tedy uděláme."

Dneska naopak trošku kratší, jinak zdravím <33

A už je začátek dalšího týdne, zastavte někdo ten čas, prosím :cc

Jimin je u Yoongiho ještě na chvilku, přece by nešel hned domů, sotva tam přišel, že jo :Dd ale mohlo by se stát nějaké drámo, huh? :Dd ať tu není nuda xdd

Mějte pěkný zbytek dne <33