Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~66~

Zaparkuju na volném místě na parkovišti před vysokou světle modrou budovou. Cesta nakonec utekla rychleji, než jsem vůbec očekával, nejspíš to bude i tím, že Jimin naštěstí už neusnul, tak jsme měli čas na povídání o všem možném. Jedním z témat bylo i přiznání se s naším vztahem Hoseokovi – došli jsme k závěru, že by mu to měl Jimin opatrně naznačit, až bude u sebe doma beze mě, takže jistě ještě tento víkend.

Nejsem ale jediný, kdo z toho má svíravý pocit v břiše, ani Jiminovi se do toho moc nechce, ale vidím mu na očích, že to nechce před bratrem skrývat dlouho. Já jen doufám, že to nepovede k nějaké velké hádce.

„Tak jdeme?" optám se s úsměvem Jimina sedícího vedle sebe v široké šedé mikině s dlouhými rukávy i v dlouhých kalhotách. Opět se k tomu neodvážil, i když jsem mu říkal, že jedeme k jeho doktorovi, procházet budeme jen parkovištěm a poté budovou, kde jsou jen zdravotníci a nemocní lidé, přesto se rozhodl se raději zahalit.

Jednou mu snad pomůžu k tomu, aby se nebál chodit okolo s odhalenými obinadly, nemá se přece za co stydět, není to jeho vina. A rozhodně by se měl naučit ignorovat posměváčky, ale chápu, že pro někoho, jako je on, to není jednoduché.

Jimin na moji otázku přikývne a společně se mnou vyleze z auta, které já vzápětí zamknu a přiblížím se ke svému příteli.

„Ty víš kudy, že? Nemusím se ptát na recepci," blonďáček mi tohle hned potvrdí a vyhledá svými prsty moji ruku. S pousmáním ho za tu jeho chytnu a přitisknu si ho víc k sobě. Alespoň tohle se nestydí skrývat. Nejspíš mu dodává odvahu, když jsem vedle něj.

„Jsi nějaký zamlklý, snad nemáš strach?" otážu se ještě.

„Um... nemám. Všichni moji doktoři, ke kterým chodím kvůli EB, jsou milí. Když už bych se měl bát, tak spíš toho, co se zase pěkného dozvím, ale myslím, že zrovna kontrola mých kloubů bude v pohodě... alespoň zatím pokaždé jsem odcházel s tím, že se mám jen pravidelně hýbat, jinak je vše v pořádku."

„Chápu. To je dobře," odpovím mu mile a společně vejdeme dovnitř budovy. I tady mě ovane pach dezinfekce, jako bývá v nemocnicích, nejspíš se to drží holt úplně všude, kde jsou lékaři.

„Musíme do druhého patra," upozorní mě Jimin a už mě dovede k výtahu. Vypadá to, že to tu zná, jako by byl u sebe doma, ale nedivím se, pokud sem dochází pravidelně na kontroly už odmalička, člověk má tak jistě pocit, jako by toto byl opravdu takový „druhý domov".

„Kolik doktorů skrz motýlí křídla vlastně navštěvuješ?" i když chci jen zahnat hrobové ticho a uvolnit atmosféru, tahle otázka mě skutečně zajímá a nejen ta, ale na víc věcí se ptát nechci, alespoň ne teď, ani nevím, co všechno se dá považovat za obyčejný dotaz a co za dost vlezlý. I když těžko říct, zda mám teď, jakožto přítel, nějaké větší výhody ohledně dotazování.

„Čtyři doktory navštěvuju pravidelně, ale jinak jsem v rukách celé společnosti, která má motýlky na starost, akorát sídlí v Soulu, ale doktoři jsou po všech městech, takže i já mám pomoc hned po ruce, vlastně tady v Gimhae, v Changwonu a v Daegu. Rodičům ta společnost hlavně pomohla v tom nejhorším období, kdy to bylo pro moji rodinu nové, plus byly potřeba peníze na všechny ty věci... ne všechno proplácí pojišťovna."

Myslel jsem si to, že to bude nákladné. Jsem ale rád, že mám jistotu, že je Jimin v dobrých rukách a vždy se mu dostane pomoci, když je potřeba. Nejen jemu, ale i jeho rodině. Jimin mě strašně moc motivuje v myšlence, že bych se začal víc zajímat o všelijaké dobročinné akce a taky se pravidelně zapojoval.