Zastavím proud teplé sprchy a z koutu natáhnu svoji holou mokrou paži ke svému ručníku přehozenému přes radiátor. Jen, co vylezu, rychle se do hebké osušky zabalím. Většinou čekám, až sám uschnu, mezitím si povídám se svým hyungem, aby mi čas rychleji utíkal, ale tentokrát můj bratr stále spí ve své ložnici, proto se rozhodnu se opatrně utřít, tak, abych si nestrhal strupy a nepodráždil pokožku, a poté stále zabalený vyjdu ven z koupelny.
Chodbou už je rozlehlá tma a hlavně ticho, které mě trochu znervózňuje. Raději hned zamířím ke schodům, pomalu a lehce našlapuju svými bolavými chodidly na studený povrch, snažím se tolik nedošlapovat, teď, když na sobě nemám žádné ponožky ani obvazy cítím až moc nepříjemně každičký dotyk chodidla o podlahu.
Vyškrábu se až do patra a docupitám ke dveřím od Hoseokovy ložnice. Kupodivu je místností rozlehlé tlumené světlo z lampičky, můj starší bratr sedí na okraji postele a vytahuje si z košíku válečky obinadel a náplasti v obalech, krém už mu leží na matraci, stejně tak krabička s jehličkami a vatovými polštářky na nafouklé puchýře.
„Hyung? Už jsi vzhůru?" optám se a vejdu dovnitř ložnice. Hoseok ke mně stočí svůj unavený pohled a s pousmáním přikývne na souhlas.
„Jo, slyšel jsem sprchu, tak už jsem se nachystal. Zvládl jsi to všechno?" stále zní dost chraptivě, jde poznat, že se před chvilkou probudil, ale stejně si nemyslím, že je to jen pouhou únavou.
„Jo, zvládl...um, jak je ti?" zeptám se starostlivě a přijdu k jeho posteli, na kterou si posadím, přitom se moje kratší nožky dostanou těsně nad podlahu a já pocítím úlevu na svých chodidlech.
„Uh, no...zvládám to, akorát jsem se z toho moc nevyspal a...taky mám trochu vyšší teplotu," přizná a poukáže na teploměr položený na nočním stolku společně s platem tabletek od bolesti a sklenicí obyčejné vody. Lítostně si povzdechnu a pohladím Hoseoka po ruce.
„Myslíš, že budeš nemocný?" on si povzdechne, ale pravdu nezapírá.
„Vypadá to tak, asi na mě leze nějaká chřipka, nic nenormálního, ale stejně...víš sám, jak náchylný jsi a jak je pro tebe každá nemoc o něco složitější než pro ostatní, nechci, abys to ode mě chytl, takže...asi zítra zavolám rodičům, že bys k nim na nějaký týden jel zpátky-..."
„Ne!" vyjeknu hned, jak svoji myšlenku Hoseok sotva dořekne. Obával jsem se toho, vím, že kdykoliv je někdo v mém okolí nemocný, snažím se vyhnout nákaze, protože bych se z toho zbytečně dostával trochu hůře, vzhledem k mojí oslabené imunitě. Asi by to nebylo nic zlého, dokud se nejedná o moje rány na kůži, ale jen o nějaký obyčejný vir, ale stejně, potit se pod peřinou a přidávat si na bolesti nezní lákavě pro někoho, jako jsem já.
Stejně ale nechci jet domů, i kdyby to bylo jen na týden. Týden je vlastně i docela dlouhá doba a já bych rád viděl Yoongiho, takhle bych nemohl. Navíc bych tam neměl takový prostor, jako mám tady.
„Ahh, Jiminie, já vím, že bys tady raději zůstal, ale nechci riskovat, úplně zbytečně bys kvůli mně marodil, už tak máš dost problémů. Navíc se o tebe musí někdo starat, mazat tě, ošetřovat tě, drtit prášky, podávat antibiotika...já to všechno neudělám, budu převážně odpočívat a spát, abych byl co nejdřív zase v pořádku," řekne a jemně mě pohladí po ještě vlhkých vlasech.
S povzdechnutím ze sebe shodím ručník a posunu se doprostřed postele, kde si lehnu, aby mě mohl Hoseok začít promazávat a ošetřovat. Vůbec mi nevadí, že jsem před ním nahý, jsem už zvyklý.
„A nešlo by to udělat jinak...?" zeptám se s nakrčeným obočím, stále doufám, ž domů opravdu nepojedu. Hoseok si po dlaních rozetře krém a poté mě s ním začne promazávat od hrudníku k břichu.
„Jak jinak, sám se o sebe starat nebudeš, na to rovnou zapomeň, ty by sis dal maximálně ty léky, ale ošetřování opravdu musíš nechat na někom jiném, Jimine," pronese, ale myslím, že mi myšlenky úplně nečetl, nechtěl jsem totiž navrhnout tohle.
„Ummm, myslel jsem spíš...že bych mohl jít zase k Yoongimu, on by se o mě postaral."
„Hmm, to jistě ano, ale nevíme, jestli by měl čas na celý týden, přece ho nebudeme otravovat..." poklesnu nad tím, nemyslím si, že bych Yoongiho otravoval, anebo jsem jen tak bezohledný a nepřipouštím si, že bych ho mohl svojí návštěvou zatěžovat, ale to bych na něm přece poznal a on vypadá naopak spokojeně, když jsem s ním, stejně, jako se cítím spokojený já sám.
„Můžeme mu zítra zavolat," navrhnu. Hoseok mi na to chvilku nic neříká, jen se dál soustředí na moje tělo, aby omylem víc nezatlačil na moji křehkou pokožku, ale i přes všechnu opatrnost už je dávno u nohou. Má v tom cvik, oproti Yoongimu, který jde na každý můj kousek pomaličku, ale mě to nevadí, líbí se mi, jak dává najevo svoji šetrnost vůči mně.
„Uvidíme, jak mi zítra bude, dobře?"
„Jak to myslíš?" zeptám se hned.
„Pokud mi bude hodně špatně, byl bych klidnější, kdybys byl u rodičů. Pokud budu jen malátný, jako jsem teď, pořád budu svým způsobem k dispozici, kdyby se něco dělo, takže...bych tedy zavolal Yoongimu," rozzáří se mi nad tím oči a spokojeněji se přetočím na břicho, aby mohl Hoseok promazat i moje záda a zadní stranu nohou.
„Děkuju, Hobi-hyung," uculím se, opravdu mi tahle zpráva zvedla náladu, ale teď už jen musím doufat, že Hobimu vážně nebude příliš zle. Chápu, že Yoongi není ještě zkušený, takže bude Hobi-hyung na telefonu, kdyby něco.
„No jo, neděkuj, raději zatni zuby, na stehně máš pořádný puchýř na propíchnutí."
„Uh...stehno mě vzadu docela bolí dneska...je to moc zlý?" zeptám se sklesle.
„Asi to štípne, máš v něm nahromaděnou krev," nad tím si potichu zaskučím a rovnou schovám svůj obličej do polštáře, abych neviděl na jehličku, jež si Hoseok vytáhl z krabičky.
Dobré odpoledne <33
Snad se máte hezky <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
