Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~69~

Jimin p. o. v.

Yoongi už je pryč nějakou dobu, rozhodl se jet na policejní stanici co nejdřív, ani se mu nedivím. Věděl jsem, že to, co mi řekl v autě, byla jen zkrácená verze toho, co se dozvěděl z telefonátu s Jungkookem, ale jakmile jsme přišli domů, oba dva jsme slyšeli celý příběh, ze kterého je mi popravdě doteď trochu úzko. Neumím si představit být v kůži Yoongiho bratra, nezvládl bych to, ještě dlouho bych ani nevyšel z domu.

Sice mě trošku mrzí, jak se o mě Yoongi v podstatě vůbec nezajímal od doby, co jsme nasedli do auta a odjeli domů, ale nemůžu mu to mít za zlé, vím, že v jeho životě nejsem jen já, má další své blízké, o které se stará, nesmím přemýšlet, jako sobec, ale stejně... nesu si v srdci malou tíhu z toho, jak jsem byl z ničeho nic odstrčený stranou.

S povzdechnutím se natáhnu ke skleněné lahvičce s mými antibiotiky a ze sáčku vytáhnu dávkovací stříkačku. Natáhnu do tubičky přesné množství, které si musím spolknout a poté si konec vložím do úst. Pokusím se druhý konec zmáčknout a vtlačit si tak všechnu průhlednou hořkou tekutinu na jazyk, ale jde to dost ztěžka, už proto, že na bříškách prstů nemám žádné náplasti či jinou pevnější ochranu.

„Potřebuješ pomoct?" ozve se za mnou hlas, za kterým se hned otočím. Vysoký šedovlásek se opírá o futra a čeká, až mu odpovím. S malým pousmáním skromně přikývnu a natáhnu k němu ruku s naplněnou tubičkou.

„Jo, prosím... nechci si kvůli tomu nalepovat náplasti," Namjoon ke mně ochotně přistoupí, převezme si stříkačku a naznačí mi, abych otevřel pusu. Nechám si od něj tedy dát antibiotika a s menším nakrčením brady spolknu hořkost v mé puse. Ještě ji rychle zapiju obyčejnou vodou, abych se zbavil pachuti.

„Vůbec ses v obýváku neukázal, stalo se něco?" zeptá se mě z ničeho nic Namjoon, poté, co opláchl dávkovací stříkačku vodou a vrátil ji zpět do sáčku. Plaše zakroutím hlavou v nesouhlas, nechci to rozebírat, nebo spíš nechci, aby si o mně myslel špatné věci, pokud bych mu vyzradil, že mě jen zamrzelo to odstrčení.

Každý normální člověk by to neřešil a plně by respektoval to, že byl důvod k tomu, aby se Yoongi bál o svého bratra a věnoval mu teda veškerou svou pozornost, ale jen já se zase musím cítit přehlížený.

„Jsem v pohodě, jen jsem nechtěl rušit... Jungkook spí?"

„Jo, spí, ale klidně si tam můžeš jít sednout, já se taky dívám na televizi a nebudí ho to, ať nejsi v ložnici sám, vždyť se tam musíš nudit, nic tam není," řekne, ale asi nemám úplně chuť sedět na gauči a sledovat v tichosti televizi. Raději budu dělat to, co jsem vlastně dělal doteď – ležet na Yoongiho posteli, zírat do stropu a přemýšlet.

„To je dobrý, zůstanu tam..." už jsem se chtěl rozejít k chodbě, ale Namjoon mě lehce zachytí za rameno a překazí tak můj plán odejít.

„A nechceš se mi svěřit?" asi je moje skleslá nálada hodně viditelná. A vlastně není divu, nikdy jsem se neuměl přetvařovat. I když jsem se o to snažil sebevíc, vždycky malý kousek ze mě se rozhodl dát přeci jen najevo pravdu, alespoň trošku, jako bych snad podvědomě ani nic zakrývat nechtěl.

„Uh, já jen... jen mě prostě mrzí, že ten den nedopadl, jak Yoongi sliboval. Že přijedeme od doktora a půjdeme na zmrzlinu, strávíme den jen spolu, protože zítra se vracím za hyungem, tak abychom využili tento den naplno. Těšil jsem se na to... a-ale já vím, že je teď Jungkook na prvním místě, chápu to, to, co si prožil, není pěkný a... tohle celé je prostě pochopitelné, ale stejně mě to jen trošku mrzí..." vysoukám ze sebe sklesle, ani se neodvážím na Namjoona podívat, bůh ví, jak moc dětinsky teď na něj působím.