Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~59~

Jimin p. o. v.

Svýma tmavýma očima sleduju cestu za oknem auta, jak postupně utíká. Míříme k Namjoonovi a Jinovi, jak Yoongi slíbil, protože už bude za chvíli čas oběda a oni jistě budou mít něco navařeno, navíc jim Yoongi včas volal, aby s námi počítali.

Moc teď ale nepřemýšlím nad nimi, ale spíš bloudím v myšlenkách o mně a o tom tmavovláskovi vedle mě, jenž právě řídí auto a jenž mě ještě před krátkou dobou políbil a vyznal mi lásku.

Popravdě, trochu jsem tušil, jakou náklonost ke mně chová, alespoň jsem míval chvilkami takový pocit, jako bych pro něj znamenal mnohem víc, než jen jako kamarád či známý, v jeho přítomnosti jsem se vždy cítil milovaný, den, co den víc a víc, ale přesto to byl šok, když se naše rty z ničeho nic poprvé střetly a pak podruhé a pak potřetí...

Ještě teď mi nad tou myšlenkou rychle buší srdce, jako by bylo splašené. Nikdy jsem v sobě neměl tolik nahromaděného štěstí, jako teď, ale jako paradoxem mám i pořádný strach a můj žaludek je stažený a zauzlovaný.

Mám prostě strach, že Yoongi začne vidět moji osobu z té temné stránky. Bojím se, že si začne postupně všímat všech nevýhod a mínusů, všech nedokonalostí a omezení, které se okolo mě točí kvůli nemoci motýlích křídel.

Mám strach, že zjistí, že nejsem takový, jakého si mě představoval, jistě mu nedokážu dát všechno, co by on chtěl a časem ho to začne trýznit. Zamilovaný vztah je vážná věc, je to něco, co vydrží, nebo...alespoň by mělo vydržet dlouhá léta, je to něco, v čem se postupně buduje víc a víc a postupně se tento vztah mezi dvěma osobami zkvalitňuje a stává se silnějším, ale co když náš případ bude opakem?

Už ani nevím, jestli mi moje srdce tak tvrdě bije kvůli endorfinům, anebo je to už způsobeno menší úzkostí z černých myšlenek na budoucnost. Já jen nechci být zklamaný a sám nechci zklamat Yoongiho, jsem ochoten hodně věcí pro něj skousnout a pokusit se zbořit pár hranic, které mi způsobuje nemoc, ale na druhou stranu...nejsem schopen být pro Yoongiho normálním klukem, ke kterému si může dovolit všechno, stále tu budou jisté věci, které prostě nebudou možné uskutečnit.

Ať už se jedná o fyzické či psychické věci...Je jisté, že nikdy nebudeme fungovat, jako normální a všehoschopný zamilovaný pár, ale budeme mít v tomhle vztahu určité...nevýhody a pravidla, která se budou muset dodržovat, aby nedošlo k úrazu.

Nejsem si jistý, jestli si je toho Yoongi plně vědom, nebo naopak nemá ani tušení, co všechno mu bude svým způsobem odebráno, jestliže bude nadále mým partnerem.

Stále ale nějak trošku doufám, že je „ten pravý", jak se říká, a tohle pro něj nebude překážkou. Ne, že bych na tohle slovní spojení nějak věřil...

„Nad čím dumáš?" příjemný hlas mě odtrhne ze svých myšlenek, stejně tak horká dlaň, jež mi přistane na mém stehně. Ani jsem si nevšiml, že už jsme zastavili před domem Jinovy sestry.

„Ummm, ale to nic, nad ničím," vydám ze sebe s pousmáním a nervózně si stáhnu svoje dlouhé rukávy až ke konečkům prstů, jako bych se tak měl cítit víc v bezpečí. Yoongi se lehce pousměje, nahne se ke mně a opatrně mě líbne na tvářičku.

„Dobře, ale klidně se mi svěř, můžeme mluvit o čemkoliv, i kdyby to byla třeba blbost," zasměje se a odpoutá svůj pás. Je vážně milý, ale tohle si raději nechám pro sebe, prozatím, nechci hned první den našeho vztahu vytahovat všechny tyhle negativní věci.

„To je dobrý, hmm, stihneme se domů vrátit do mých antibiotik? Mám je mít za dvě hodiny..." upozorním na sebe a sám se odepnu a vylezu z auta, stejně, jako mladý hnědovlásek.