Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~19~

„První druhá třetí čtvrtá, počítej si v hlavě," upozorním tmavovlasého mládence sedícího za mým klavírem. Přes černé tlustší obroučky brýlí mu skoro nevidím do očí, lehce vlnité vlasy sčesané do čela tomu ještě napomáhají, aby mi byl jeho obličej téměř celý skrytý, krásně vidím jen na jeho rty, které má ovšem lehce skousnuté pro lepší soustředění na jednotlivé klávesy.

Je to úplný nováček, zatím je tohle naše druhá hodina, oba jsme rádi, že vůbec zahraje stupnici, ale to je v pořádku, myslím, že v něm nějaký ten talent je a jistě to s ním nebude úplně marné, jako u většiny převážně dětí v mých hodinách.

„Uvolni prsty, máš je moc křečovité," ozvu se znovu, když si všimnu, jak ztuhlé jsou jeho články prstů a podle toho tóny taky zní. Na chvilku mi to připomene Jimina, taky je měl tak zkřečovatělé, neboť na většinu kláves nestačil dosáhnout, ale tenhle mladík má prsty naopak dlouhé, takže je potřeba se s touhle výhodou naučit a využít ji.

Uslyším za sebou tiché uchechtnutí. Patřilo mému bratrovi. On sice nikdy není přítomen, když zrovna vyučuju, raději si vždy zaleze do své ložnice, anebo vypadne ven, ale dneska tady sedí už od samého příchodu hnědovlasého hocha a jde vidět, že se náramně baví při každé mojí připomínce.

Náhlý falešný tón mě donutí se otočit zpět na mladíka, jenž rychle stočí hlavu zpět ke klavíru, mohu tedy odhadovat, že svoji pozornost na chvilku věnoval Jungkookovi, jenž na sebe právě upozornil tímhle zasmáním.

„Taehyungu, koukej se na klávesy, ne na mého bratra, sjeď si tu stupnici ještě jednou," řeknu klidně a mladík ke mně konečně vzhlédne a já opět uvidím jeho tmavé oči s jakousi nejistotou v nich.

„Omlouvám se, jen mě váš bratr trochu znervózňuje..." řekne jeho hlubší hlas a poté si jazýčkem navlhčí rty. Povzdechnu si a otočím se zpět k chlapci s blonďatými vlasy sedícímu na gauči a sledující displej mobilu. Náhle dělá, že nás vlastně vůbec nevnímá a jeho úšklebky patří něčemu jinému, než je můj žák, ale tak blbý já nejsem.

„Jungkooku, nechceš se přesunout? Vyrušuješ, víš?" s falešným zaražením na mě koukne a poté na mladíka sedícího za mnou.

„Oh, já vyrušuju? Pardon, to jsem si neuvědomil," uchechtne se a vstane z gauče, schválně projde kolem mě i Taehyunga, ještě na něj hodí svůj pobavený pohled a konečně se ztratí za dveřmi své ložnice.

„Ahh, omluv ho, jen se tady asi trochu nudí," vysvětlím a tmavovlásek stočí hlavu zpět ke klavíru, jedním prstem přejede po klávesách, ale tak jemně, aby je nestlačil a nevyšel z nich zvuk.

„Přišlo mi, že ho rozesmávám. Zasedl si na mě, protože jsem minule přišel dřív než vy a chtěl jsem po něm něco k pití?" optá, jako se ptávají menší děti, ale tohle nevyznělo ani tak dětinsky, nýbrž sklesle a nervózně.

„To určitě ne, Taehyungu, nelam si s tím hlavu, nenech se rozhodit o dva roky mladším klukem, který ještě ani nedostudoval," šeptnu, abych měl jistotu, že to Jungkook neuslyší. Vím, že nechtěl, aby se tohle můj žák dozvěděl, ale myslím, že dělám správnou věc.

Hnědovlásek pozvedne obočí a zamyšleně koukne ke dveřím, za kterými se před chvílí ztratil můj mladší bratr.

„Oh, myslel jsem, že je starší, usoudil jsem to podle toho, jak mluvil už ten první den, ale asi mu to musím prominout, jsou to jen dva roky, to se těžko rozeznává na první pohled, ale aspoň mi mohl vykat..."

„Poslyš, on není nevychovaný, jak možná působí, jen má občas dny, kdy je na zabití, a taky nemá rád cizí lidi, kteří mi sem chodí na výuky, už několikrát za mě musel spoustu věcí vyřizovat, ale jinak je to slušný kluk," ujasním mu, protože ač s tím hnědovláskem lehce soucítím, stále mám nutkání svého bratra bránit.