Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~38~

Sedím v Yoongiho ložnici na okraji postele, svoje holé nohy mám svěšené dolů, podlahy se dotýkám jen lehce špičkami u palců, neboť jsou moje nožky přeci jen krátké. Po místnosti se rozlézá žluté světlo z lampičky na nočním stolku, na kterém stojí i menší budík s digitálním časem ukazující něco málo po desáté hodině večerní.

Před pár minutami jsem vylezl z vany, ač jsem si to v teplé příjemné vodě poměrně užíval, nemohl jsem riskovat, že se mi udělají na prstech a dlaních varhánky a moje puchýře tak budou mnohem více bolestivé než za normálních okolností.

Ještě jsem se neoblékl, delší šedé tričko na spaní a tmavě šedivé plátěné šortky leží vedle mě a čekají, až budu připravený si to všechno na sebe navléct. Teď sedím jen ve spodním prádle a zabalený ve svém měkkém heboučkém ručníku, aby mi na holé tělo netáhl chlad.

Cítím menší nervozitu, vím, že až Yoongi přijde, bude muset udělat to stejné, co každičký večer dělá můj starší bratr – namazat moje tělo, aby bylo chráněno před většími oděrky, které si mohu během spánku způsobit o matraci. A zároveň, abych svou kůži trošku posílil.

„Už jsem tady, promiň, trochu jsem se zdržel, ještě jsem si četl ten lístek, jestli jsem na něco nezapomněl, no...dám ti ještě tenhle doplněk, um, asi ti to budu muset rozdrtit na lžičce, viď?" zeptá se a poukáže na větší bílý oválný prášek v jeho dlani. Kdybych mohl, spolkl bych to a nepřidělával starosti ostatním, ale pravdou je, že takový tvrdý kus by mi hodně ublížil. Nejistě pokývám hlavou na souhlas.

„Jo, tenhle jo..."

„Dobře, dám ti to až po ošetření, tak jdeme na to?" jeho úsměv mě trochu uklidní, ale přeci jen se letmo kouknu pod svůj ručník a s drobným polknutím na tmavovlasého mladíka kouknu.

„Ummm, vážně jsi připravený vidět všechny ty strupy...?" Yoongi na mě chvíli civí, ale poté si s povzdechnutím sedne vedle mě a dlaň mi opatrně položí na rameno schované pod hebkým žlutým ručníkem. Trochu se nakrčím, nevím, co teď od něj očekávat, ale vypadá to, že mi chce jen promluvit do duše.

„Jiminie, na co bych se měl připravovat, prosím tě, ty strupy a puchýře jsou holt tvojí součástí, není to nic, co bys měl před okolím schovávat a stydět se za to, jen hlupák by se pozastavoval nad tvým tělem," řekne mile, a má pravdu. Vím to, ale stejně je mi to blbé, stejně se cítím divně z jeho přítomnosti a myšlenka, že se mu za chviličku ukážu v celé své parádě, mě dost znepokojuje. Je to pocit...jako bych mu měl prostě ukázat svou obrovskou nedokonalost.

„Jen nechci, aby ses znechutil..." špitnu a zrak sklopím ke svým stehnům. Yoongi svoji dlaň lehce položí na moji bradu a otočí moji hlavu jeho směrem, abych mu věnoval oční kontakt, ten mu sice dám, ale červeň se mi rychle nahrne do tváří.

„Nepovídej blbosti, jsi krásný i s těm ranami, a to jsem je ještě všechny neviděl, ale vím to, že ti z krásy rozhodně neubírají," mluví tak upřímně, potěší mě to. Olíznu si svůj spodní ret a s menším uculením přikývnu.

„Dobře...díky," odpovím a odvážně ze sebe shodím ručník. Trochu se zachvěju nad náhlým menším chladem, ale okamžitě si moje tělo na okolní teplotu zvykne a já se posunu doprostřed postele, abych si mohl lehnout na záda. Horko se valí přes celé moje tělo směrem nahoru, a kdyby žluté světlo z lampičky tolik nezkreslovalo, jistě bych vypadal, jako čerstvé rajčátko. Možná by i ty puchýře zanikly.

„Tak jo, začnu, kdyby cokoliv, třeba bych moc tlačil, nebo prostě...něco, tak mi to hned řekni, jo?" upozorní mě a nakape si na dlaně trochu krému. S pousmáním přikývnu na souhlas, jsem si ale jistý, že bude Yoongi snad ještě opatrnější, než je Hobi-hyung.