Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~28~

„Pojď dál," usměje se na mě Hoseok, když otevře dveře od svého domu a spatří mě čekat u jeho prahu. Rozhodl jsem se jít od kavárny rovnou sem, Namjoon měl stejně namířeno domů, nebo spíše do domu Jinovy sestry, kde jsou oba dva ubytovaní na několik týdnů tady v Changwonu, než se společně vrátí do Busanu.

„Vzal jsem s sebou zmrzlinu, jdu rovnou z kavárny," oznámím z chodby, kde si ještě vyzouvám boty a poté mířím hlouběji do domu. Hoseok se mi zase někde ztratil, proto nejistě zamířím do obýváku, ale ten je prázdný a známý hlas se ozve ze zcela jiné místnosti.

„To je fajn, můžeš to položit na stůl v kuchyni, Jimin si určitě dá!" zvolá, abych ho dobře slyšel. Automaticky už zamířím po hlase stejným směrem, vede to z koupelny, dveře jsou otevřené, proto zvědavě nakouknu dovnitř, zda tam Hoseok je.

A hnědovlasého mladíka opravdu uvidím, stojí u vany, na které sedí Jimin, jenž je ovšem jen v šortkách a s obinadly na nohou, od pasu nahoru je však nahý a Hoseok mu teprve ošetřuje puchýře a oděrky na hrudníku a rukách. Zamrazí mě z toho pohledu, když uvidím všechny ty bolestivě vypadající červené fleky v okolí drobné hrudě, krku, ramen, ale především ruce od loktů až k dlaním, na které též vidím, neboť jeho šedé rukavičky leží vedle něj na okraji vany.

Jen, co si všimnu Jiminova pohledu, který náhle stočil mým směrem, ztuhnu. A to z prostého důvodu – opět jsem v jeho očích uviděl nejistotu, strach a stud, úplně jsem zapomněl, jaké problémy ve své dušičce nosí, jak moc se bojí ukazovat před ostatními, od doby, co přede mnou začal chodit s odhalenými obinadly, začal jsem brát jako samozřejmost, že nejsem nežádoucí pozorovatel, ale takhle jsem ho vidět možná taky ještě nemusel.

Reflexně se odtáhnu do dveří a rychle odejdu do kuchyně, kam mě Hoseok poslal. Položím dva kelímky se zmrzlinou na stůl a sám se posadím na jednu z židlí. Snad tenhle střet nebyl pro Jimina tolik zarážející, jako ten poslední.

Nechci ale opět vypadat, že jsem se šel někam schovat, možná bych měl působit přirozeně, jako by mě tenhle pohled na polonahého Jimina nijak nezarazil a on se nemusel cítit špatně, proto se zvednu od stolu a přijdu ke dveřím od koupelny, ovšem tak, abych neviděl dovnitř.

„Můžu nějak pomoct? Nebo všechno dobrý?" chvíli je ticho, ale poté se ozve Hoseok.

„Oh, jo, budeš hodný, když podáš ještě tři měkké náplasti, jsou v prvním šuplíku v kuchyni, hned pod sporákem," oddechnu si, když se pro mě přeci jen nějaká práce najde, snad se zase odlehčí atmosféra.

Přijdu k danému místu a otevřu šuplík, je v něm dost léků a všelijakých náplastí, kromě těch obyčejných jsou tady i čtvercové s tlustější vrstvou vaty uprostřed, to budou nejspíš ony. Tři tedy vezmu a vrátím se do koupelny, do které opatrně nakouknu a poté trochu odvážněji vejdu dovnitř.

„Tyhle?" ujistím se a Hoseok s pousmáním přikývne.

„Jo, to jsou ony, děkuju."

„Nemáš zač," odpovím a sklopím pohled k sedícímu Jiminovi, jenž se trochu nakrčil v ramenech a svraštil obočí, nechci, aby se cítil špatně, musím to nějak zachránit, „a Jiminie? Donesl jsem ti čokoládovou zmrzlinu namixovanou s jahodovou, řekl jsem si, že by ti to mohlo chutnat, navíc je dneska horko."

Jimin ke mně konečně trochu klidněji vzhlédne a odváží se k stydlivému pousmání.

„Vážně? Um, děkuju, to zní dobře..." vydá ze sebe, zatím, co mu Hoseok začne zalepovat ranky na ramenech a krku a poté sáhne po obinadlech.

„Jo, počkám v kuchyni, abych tě nějak neznervózňoval, dobře?" mrknu na něj, on ani neodpoví, jen s uculením sklopí pohled k podlaze ke svým už ošetřeným chodidlům, opět schovaným v chundelatých ponožkách, docela se divím, že mu v nich není horko, i když, možná mu v nich horko je, ale rozhodně je to lepší varianta než mít celá chodidla od puchýřů. To mi připomíná, že se nejspíš ještě zcela neuzdravil.