Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~63~

„Nebolí to?" ozve se kousek od mého ucha klidný hlas Namjoona, poté, co mi jehličkou propíchl puchýř na zadní straně ramene. Ujistím ho zakroucením hlavou a dál zůstávám poklidně sedět holými zády k němu.

Od snídaně uběhla asi hodina a já jsem se rozhodl, že nechám svého aktuálního společníka, aby mi ošetřil ranky a dal nové obvazy a náplasti na bolavá místa. Ani nevím, proč jsem byl předtím tak nervózní, nakonec to není tak zlé, Namjoon je moc milý a snaží se být šetrný ve všem, co právě dělá.

„Co teď vlastně dělá Jin?" zeptám se, abych nejen zahnal nepříjemné ticho mezi námi, ale taky, neboť mě skutečně zajímá, co asi provádí jeho partner, když on není doma. Napadlo mě, jestli nebude Namjoona postrádat, když je na vozíčku, ale možná je Jin i přes hendikep samostatný, což se naopak o mě říct nedá.

„Myslím, že si to doma užívá, když je pryč i Hwasoo se svým přítelem, má dům jen pro sebe, můžu hádat, že si pustil rádio a teď sedí v obýváku s čajem a pleťovou maskou na obličeji," zasměju se nad tím, Jin na mě den, co den působí víc a víc jako typ člověka, se kterým se jeden nenudí, pořád mi nejde do hlavy, proč ho Yoongi nemá moc v lásce.

„Myslím, že je Jin skvělý člověk, vždycky zlepší náladu," usměju se a lehce sebou cuknu, když mi Namjoon propíchne jeden citlivější puchýřek. Hned mě po místě pohladí a zalepí mi ho měkkou nadýchanou náplastí.

„Jo, Jinie je moje největší štěstí."

„Mm, co s ním má teda Yoongi za problém? Všiml jsem si, že ho moc nemusí..." Namjoon si nad tím povzdechne a naznačí mi, abych se k němu otočil čelem, to tedy udělám a všimnu si jeho drobného úsměvu, ve kterém se ovšem odráží menší skleslost.

„Yoongi se neustále vymlouvá, že je Jin otravný a vlezlý, ale podle mě...i kdyby byl Jin sebevětší introvert a nemluva, stejně si ho Yoongi nevezme k srdci, vůbec totiž nejde o jeho povahu, jsou to jen výmluvy," řekne a začne mi od ramene obvazovat paži, kterou lehce pozvednu, aby měl ke mně Namjoon lepší přístup.

„A...o co teda jde?"

„Žárlí."

Jedno jediné slovo mě dokázalo dostat do myšlenkové slepé uličky. Už jsem stačil poznat, že je Yoongi žárlivý, nejspíš je to jedna z jeho silných vlastností, ale jaksi teď nemůžu přijít na to, jaký má důvod k žárlení zrovna u Namjoona s Jinem. Šedovlásek moje nechápání nejspíš vyčte z mého pohledu, proto s úsměvem pokračuje.

„Totiž, Yoongi a já jsme byli ti nelepší kamarádi a vlastně pořád jsme, vždycky jsme byli vlastně mnohem víc, než kamarádi, byli jsme doslova spřízněné duše, už od dětství nás naše přátelství nepustilo a jak vidíš, jsme spolu doteď. Ale...háček nastal, když jsem si našel Jina, který pochází z Busanu a já se za ním po nějaké době vztahu odstěhoval. Netrávil jsem s Yoongim už tolik času, dával jsem přednost lásce, a to stěhování byla poslední kapka. Proto na Jina žárlí, bere ho jako jedince, který mu ukradl důležitého člověka v životě."

Najednou mi to dává smysl, ale zároveň mi to zní docela dětinsky. Nikdy bych do Yoongiho neřekl, že bude naštvaný na přítele svého dobrého kamaráda, Namjoon ho přece miluje pořád stejně, stále ho navštěvuje, teď je dokonce na nějakou dobu tady v Changwonu, ale on stále zůstává k Jinovi otočený zády.

Možná je v každém z nás část dítěte, ve mně pořád dost velká, ale ač jsem myslel, že v Yoongim už není ani špetka, právě jsem se dozvěděl opak. Z nějakého důvodu mi to ale přijde roztomilé, myslím to, jak moc je Yoongi schopný na někoho žárlit a jak dlouho se toho dokáže držet, aniž by konečně ustoupil.

„Páni... já nemám slov," zasměju se, načež i Namjoon zvedne koutky a udělá malý uzlík na konci obinadla u zápěstí.

„No jo, seznam se s naším Yoongim," Namjoon chytne po dalším obinadlu a přejde k mojí druhé paži, kterou ještě před chvilkou letmo očistil dezinfekcí, „co bys chtěl vlastně dělat, Jimine? Yoongi přijde až kolem čtvrté, jsem ochotný s tebou klidně i někam zajít."

Zamyslím si nad tím, sice bych nejraději zůstal tady v bytě, ale když už tady Namjoon je, možná bych s ním mohl něco podniknout. Udělat něco pro sebe, donutit se zase vyjít ven, už i kvůli svému zdraví.

„Ummm, s Yoongim jsme nedávno byli v pekárně Goyohan, dávají tam koláčky štěstí, ale s Yoongim jsme je nestihli rozdělat a sníst, něco... nám do toho vlezlo, tak mě napadlo, že bychom tam zašli dneska... spolu?" musím znít dost nejistě, je to proto, že si nejsem jistý, co všechno je pro mě Namjoon ochotný podniknout, ale on se naštěstí upřímně usměje a kývne na souhlas.

„Dobře, to zní fajn, v pekárně jsem nebyl dlouho. Pojedeme autem, nebo půjdeme pěšky?"

„No, já...," nervózně si promnu prsty a pohlédnu na svoje obvázaná chodidla, „nejsem si jistý, jestli by ta cesta na mě nebyla dlouhá..."

„Ahh, promiň, zapomněl jsem," zasměje se a uváže uzel i u druhé paže, „pojedeme tedy autem, navrhuju odpoledne, ať si stihneme doma sníst polívku, kterou ještě včera navařil Jin, máš rád houbovou?" zajiskří mi v očích a já hned zbrkle přitakám na souhlas.

„Miluju houbovou!"

„Heh, kdybys byl u nás, Jin by si tě vykrmoval a rozmazloval, to mi věř," uchechtne se Namjoon a já se nad tím stydlivě uculím, stejně si ale neodpustím jednu malou připomínku.

„To je hezké, ale... Yoongi dělá to stejné," přiznám spokojeně, načež Namjoon přikývne a pohladí mě svojí dlaní po světlých, a ještě rozcuchaných vlasech. Vím, že o tom ještě neví, Yoongi mu zatím nic neřekl, ale já si myslím, že zrovna on by to vědět skutečně mohl. Naštěstí mi nahraje dobrou odpovědí.

„To věřím, jsi pro něj speciální, záleží mu na tobě," s úsměvem sklopím hlavu, když ucítím, jak mi rudnou a pálí tváře.

„Já vím... před dvěma dny mi to všechno řekl, poté... co mě políbil," špitnu stydlivě a jen letmo zvednu oči na šedovlasého muže, jenž se na chvilku zakašlal a poté na mě překvapeně a zmateně vytřeští své čokoládové oči.

„Huh... co že tě?!"

Woow, dvě nudné části po sobě, tleskám si xddd

Dobré odpoledne <33

Dneska toho bylo víc než jsem myslela, uh, bolí mě celý člověk :Dd A do rána tu mám ještě na starost sourozence, tak uvidíme, jestli si něco předepíšu na zítra <33

Vy se mějte hezky, užívejte víkend <33