Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~86~

Zaparkuju na parkovišti před známou nemocniční budovou a v zrcátku si letmo upravím své tmavé kadeře. Tentokrát jsem tady na čas návštěvní doby, ovšem, vzbuzuje to ve mně menší strach, abych se po otevření dveří od Jiminova pokoje nesetkal s jeho rodinou. Pro dobro nás všech bych musel předstírat, že jsem omylem vlezl do špatných dveří a raději zase zmizet, jako pára nad hrncem.

Vylezu ven z auta a nadechnu se čerstvého vzduchu ještě ovoněného deštěm, neboť ráno dost pršelo. Stejně tak je stále docela chladno, sluneční paprsky ještě nestačí hřát, proto se trochu zachvěju. Mám na sobě jen tenký béžový svetr, skrz který se snadno dostane chladnější vánek.

Zamknu auto a konečně přeběhnu cestu až k hlavnímu vchodu do nemocnice, který už znám, jako vlastní byt. Lidí je okolo mnohem víc, než když jsem tady byl naposledy, nejspíš proto, že je návštěvní doba, a ne brzy ráno, takže nebudu jediný, kdo se rozhodl navštívit svého nemocného přítele.

Pevně doufám, že je mu dnes opět o něco lépe, budu klidnější, když se dozvím, že Jimina budou moct za chvíli propustit, nebo alespoň, aby mohl jít do školy už na začátku a nemusel tam dorazit až o nějaké týdny později. Tohle by nechtěl nikdo, ještě, když je to úplně nová škola, střední škola, a on potřebuje, aby si na něj ostatní zvykli co nejdřív.

„Dobrý den, Min Yoongi, jdu za přítelem na pokoji sto tři," oznámím paní na recepci, která jen mávne rukou, nejspíš si mě ještě pamatuje, když jsem ji přesvědčoval, aby mě za Jiminem pustila dřív, i když není návštěvní doba.

Dojdu k výtahu, který mě doveze až do patra, kde už je pokoj mého přítele. Tentokrát tady ale není takové ticho a liduprázdno, naopak, ochomýtají se okolo další návštěvníci, hledají pokoje, otvírají a zavírají dveře, míjí mě a střídají se u výtahu. Je tady rušno, možná se mi tady líbilo víc, když jsem tu byl předčasně.

Zastavím před dveřmi s číslem sto tři. Jsem dost nervózní, nechci se setkat s pohledy jeho rodičů nebo dokonce s pohledem Hoseoka, ale i když se zaměřím na dveře před sebou, neslyším ani žádné hlasy od vedle.

Odvážněji párkrát ťuknu a poté stlačím kliku. Nakouknu dovnitř, ale neuvidím nikoho jiného než světlovlasého chlapce ležícího na svém lůžku s pohledem stočeným k velkému oknu, skrz které se mu sem dere světlo z ještě chladného mdlého slunce. Vmžiku si mě ale všimne a vykouzlí na své tváři příjemný úsměv z potěšení, že mě zase vidí.

„Ahoj, lásko, jak se cítíš?" pronesu hned, co vejdu zcela dovnitř a zavřu za sebou dveře. Přisunu si k lůžku plastovou židli jako včera a kouknu na blonďáčka zblízka. Vypadá pobledle, oči má lehce přivřené, jako by se je snažil udržet otevřené, ještě má pod nimi červené váčky a celý obličej má posetý odlesky od světla kvůli potu.

„Uhm... fajn," vydechne, ale ani na pohled, ani na poslech nezní, že by byl v pořádku. Zamračeně se k němu přisunu blíž a opatrně mu dlaní přejedu po jednom z bledých líček, mám ale pocit, jako bych rukou přejel po roztopeném vosku.

„Vždyť úplně hoříš...," vzdychnu sklesle a vlastně i dost starostlivě, nejsem si jistý, jestli bych neměl raději někoho zavolat, ale Jimin mě s pousmáním chytne svojí obvázanou ručkou za moji dlaň.

„Jsem v pořádku, neboj... ráno mi jen vyskočila horečka a drží se mě doteď, ale už jsem si vzal léky a vypil čaj, prý to není neobvyklé u zánětů," vysvětlí mi zesláblým hláskem. Nelíbí se mi to, i když je to možná obvyklá reakce jeho těla, stejně mám teď o něj strach a lítostně chytnu jeho obvázanou ručku.

„Oh, motýlku, dneska od tebe rozhodně neodejdu... teda doufám, že sem nepřijde ještě někdo-..."

„Rodiče jsou v práci, dnes nepřijdou a... Hobi-hyung je na mě asi naštvaný, takže nevím, jestli vůbec dorazí," povzdechne si. Tohle mi nějak nesedí, vždyť Hoseok by se na Jimina snad naštvat ani nedokázal, opečovává si ho, jako nikoho jiného.