Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~53~

Sedím na okraji své postele a chystám si věci, které budu potřebovat k ošetření Jiminových ran a puchýřů. Vytahuju z batohu obinadla, menší obvazy, náplasti, dezinfekci, krabičku s jehličkami a krémy. Už vím, jak se vše používá, myslím, že trávím s Jiminem dostatek času, abych se stal v tomhle trochu zkušenější. Už jen počkat, až vyleze z vany.

Dveře se konečně pootevřou, ale mně zmizí úsměv, když místo Jimina uvidím u prahu stát svého rozcuchaného bratra. Stojí tam a kouká na mě, jako by snad čekal, až si ho pozvu dál. Protočím nad tím očima a mávnu rukou směrem k sobě.

„Ahh, no pojď," řeknu a on s menším pousmáním vejde dovnitř mojí ložnice.

„Díky, jen jsem ti chtěl osobně oznámit, že-...huh, co je toto všechno?" zeptá se a poukáže na všechny věci na mojí matraci. Pozvednu nad tím rameny, dělá, jako by nikdy neviděl obvazy a náplasti.

„Co by, to je pro Jimina, nedošlo ti po té době, že se pravidelně ošetřuje?" Jungkook se nad tím zasměje a posadí se trochu dál od všech věcí, tím pádem i dál ode mě, ale zrak zabodne do mých očí.

„Pardon. Přišel jsem ti oznámit, že jsme s Taehyungem oficiálně spolu, dneska jsem se mu ve městě vyznal a on mi to vrátil," zazubí se. Snad si nemyslel, že mě tohle překvapí potom, co jsem viděl na chodbě, ale chápu, chtěl mi to říct osobně, abych měl jistotu.

„Jsem rád za tebe, Kooku, ale nezapomínej, že máme papírové zdi, a je tady Jimin, takže žádné hlasité divočiny a nezapomeň na ochranu," řeknu tak, jak to cítím a vytáhnu z batohu vatové polštářky, které budou taky k ošetření potřeba. Možná jsem se měl na Jungkooka podívat dřív, dřív bych zjistil, jak moc je jeho obličej v plamenech.

„No tak, hyung...nebudu s ním spát první den vztahu..."

„To rád slyším," usměju se na něj, nad čímž on protočí očima a prsty si odhrne svoje blonďaté pramínky vlasů z čela, vstane z postele a ještě, než odejde z ložnice, po mě hodí spokojený pohled.

„Ale díky za podporu, Yoongi, budu ti držet palce, abys byl taky nakonec spokojený," s tímhle odejde a já ani nestačím nic namítnout. Vlastně ani nevím, co bych měl namítat, já sám doufám, že mi to jednoho dne vyjde, že to bude Jimin třeba cítit stejně, ale zatím nemůžu mít žádnou jistotu. Pořád je to jen plachý kluk, který ve mně teď jistě vidí druhého hyunga.

„Yoongi?" ozve se konečně ten krásný hlásek, který jsem očekával. Nadšeně zvednu hlavu a ze všech sil se pokusím udržet nutkání ho umačkat láskou, protože takhle, jak stojí u dveří zabalený ve svém ručníku s ještě mokrými vlásky vypadá neskutečně moc roztomile. Závidím Hoseokovi, který ho takhle vidí každý den, a to je k němu Jimin ještě víc otevřenější.

„Oh, hotovo? Bezva, pojď si lehnout, už mám taky všechno nachystaný," pobídnu ho s úsměvem a on tedy přicupitá k posteli, ještě, než si ale lehne, nejistě poukáže na batoh.

„Um, podal bys mi prosím spodní prádlo? Zapomněl jsem si ho vzít do koupelny..." chvíli nechápu jeho prosbu, ale poté mi dojde, že to potřebuje teď na sebe. Nad tím mě trochu zašimrá v břiše, když z toho vyvodím, že pod ručníkem vůbec nic nemá.

Mně osobně by nevadilo, kdyby byl nahý při ošetřování, možná by to pro něj bylo i pohodlnější, ale nejspíš při přítomnosti někoho jiného, ne mě, při mně by se cítil spíš nekomfortně a to nechci. Otevřu druhý batoh, vytáhnu z něj šedé boxerky a podám mu je.

„V pohodě, obleč si je, otočím se," ujistím ho a otočím se k němu zády, nemohl jsem tedy vidět jeho úsměv, ovšem, slyšel jsem to malé uculení. Abych se trochu zabavil, začnu si mnout svoje prsty, nevím, proč jsem tak nervózní, je to jen tím, že se za mnou Jimin právě obléká? Asi bych neměl takhle přemýšlet, ale jakmile periferně zahlédnu žlutý ručník přistát na posteli, projede mnou vlna elektřiny.

„Už se můžeš otočit," oznámí a já tedy stočím hlavu zpět k němu. Sedí na kraji postele jen ve spodním prádle, které jsem mu podal, jeho tělo plné oděrek a puchýřů už je odhalené. Bál jsem se, aby mě nepřepadlo ještě větší horko, ale místo toho mě naopak opět přepadne lítost. Z pohledu na jeho tělo to ani jinak nejde, z jedné stránky má opravdu krásné tělo, má pěkné křivky, štíhlé boky, není ani moc vyhublý, má opravdu krásnou postavu, ale jakmile se člověk zaměří na červené mapky na stehnech, hrudi a krku a velké strupy a starší puchýře po celých nohách a pažích, člověka to nutí opět přemýšlet nad tím, jakou bolest ten chudáček musí zažívat každičký den, aniž by si toho někdo všiml.

Jimin si už rovnou lehne na záda a nervózně na mě koukne. Nechci to protahovat a prohlížet si ho, jako nějaký exponát, vím, že mu to jistě není příjemné. Chytnu po vatě s dezinfekcí, trošku si našplíchám na vatový polštářek, měl bych mu první očistit ty nejčerstvější ranky.

„Víš, jak jsme se minule bavili o té pekárně, kam jsem chodil?" pronesu polohlasem, abych nenarušil klidnou atmosféru a zároveň ji trochu odlehčil, neboť jsem začal cítit menší těsno kolem sebe, když jsem se nahnul k Jiminovu hrudníku, abych mu očistil oděrky. Světlovlásek tiše sykne, když polštářek přiložím k rance, ale hned na to přikývne na souhlas.

„Jo, jak tam dávají k objednávkám i koláčky štěstí zdarma, že?" usměje se a já spokojeně přikývnu na souhlas, svoji ruku přemístím k další oděrce, snažím se ale opatrně, aby to Jimina tolik neštípalo.

„Jo, napadlo mě, že bych tě tam zítra vzal, co myslíš?" zvednu svoje oči od jeho hrudníku k jeho očím a usměju se, když on nadšeně přikývne na souhlas.

„To bych rád! Akorát...nevím, jestli na mě ten koláček nebude moc tvrdý," uchechtne se nervózně a trochu se zavrtí, když mu vatový polštářek přiložím k prasklému puchýři kousek od ramene.

„No, aspoň tam budeš mít to štěstíčko, můžeš si tam dát cokoliv, na co budeš mít chuť," ujistím ho a přitáhnu k sobě krabičku s jehličkami. Udělám líp, když mu to všechno propíchnu teď a potom přejdu na krém, dneska má těch puchýřů opravdu hodně.

„Věříš na to, co ti tam píší?" optá se mě. Zamyšleně se nahnu k jeho paži a namířím ostrý konec jehličky k menšímu puchýřku na kůži, s propíchnutím mu dám i odpověď, abych tak zabavil jeho mysl tím, že bude poslouchat mě a nemyslel na to, co mu právě dělám.

„No, člověk má hned pozitivnější náladu, když si těch pár slov na papírku vezme k srdci, nemusíš přímo věřit, že se ti to opravdu stane, stačí si nepřipouštět, že je to jen blbost," vysvětlím a trochu se oddálím, abych našel další větší puchýř, hned si získá moji pozornost jeden na jeho břichu vedle pupíku.

„Já si koláček štěstí ještě nekupoval, takže vlastně ani nemám představu, co se tam asi může psát," přizná a já se pokusím zapátrat v hlavě a vzpomenout si, co jsem míval vždycky já, když jsem si po dlouhém pracovním dni zašel do pekárny.

„Mm, většinou nějaké fráze, že se mi začne dařit, nebo různé citáty, nad kterými se člověk musel trochu zamyslet, ale v závěru to zlepšilo náladu, no," řeknu stručně a propíchnu puchýřek, poté se přemístím k Jiminovu stehnu, které už je na tom hůř než jeho vrchní část těla. Nohy a ruce budou holt na delší dobu.

„Aha, takže někdo jako jsem já, tam klidně může mít, že se mi bude dařit v podnikání?" uchechtne se Jimin a já se nad tím též zasměju.

„Heh, jo, ale klidně to můžeš brát jako štěstí do budoucna," mrknu na něj pobaveně, ale vzápětí mě smích trochu přejde, místo toho se trochu nejistě podívám na Jiminovo stehno a lehce svoji dlaň položím vedle puchýřů. Nad tím Jimin trochu cukne a zpozorní.

„Promiň, já jen...mohl bys ty nohy trochu roztáhnout-..." zarazím se nad svými vlastními slovy a plaše se zahledím Jiminovi do zrudlé tváře.

„Eh...ne, promiň, to...nemělo to tak blbě vyznít, myslel jsem...udělal bys mi prosím trochu prostor, abych ti mohl propíchnout ty puchýře?" zeptám se znovu už přijatelněji a Jimin nervózně přikývne na souhlas a trochu od sebe svá stehna odtáhne.

„Děkuju," usměju se na něj a dám se do práce.

Hii <33

Hmm, pekárna zní jako fajn místo, kde by se mohlo něco stát, že~~?

Meheh~ 

užívejte dnešek <33