Jimin p. o. v.
Sedím u elektrických kláves a svými zalepenými prsty postupně stlačuju jednotlivé klávesy, aby tóny ladily do sebe a já dosáhl té stejné melodie, kterou jsem hrál u Yoongiho podle not. Už to umím skoro nazpaměť, jen chvilkami se zasekávám a vlastně nejen kvůli nejistotě, jaká nota má teď přijít, ale i kvůli dálce kláves. Moje zkrácené prsty na ně sotva dosáhnou, ale snažím se.
Jsem spokojený, čeho jsem za těch pár dní dosáhl, sice už jsem něco málo uměl díky tutoriálům, ale teď už umím základní stupnici a některé akordy. Hned se mi hraje lépe, když vím, že takhle to hraji dobře, a nejen díky sluchu, kdy jsem si občas nebyl jistý, tak jsem zahrál něco, co si mi tam zrovna hodilo.
Od víkendu u Yoongiho uběhlo už pár dní, ještě jsem se s ním od té doby neviděl, měl hodně žáků a poté pohovory, už se zmiňoval, že shání nějakou pořádnou práci, zmiňoval se mi i, že našel volné místo v nějakém obchodě, teď se tam ještě snaží dostat.
No, pokud ho vezmou, jsem smířený s tím, že sem nebude chodit tak často, polovinu dne bude v práci, poté bude mít ještě hodiny se svými žáky na klavír, pak bude rád, že si doma chvilku odpočine.
To mě docela mrzí, hodně jsem si ho oblíbil, začal jsem se v jeho přítomnosti cítit krásně, vlastně bych řekl, že jsem si u něj vybudoval jakousi speciální náklonost, jako ještě u nikoho jiného předtím.
Až teď si uvědomuju, že jsem zpomalil tempo svého hraní a moje koutky jsou stočené směrem nahoru. Opět se usmívám při tom, co na něj myslím, tohle je už po několikáté, co jsem se takhle přistihl.
Přestanu hrát a s výdechem pohlédnu před sebe na stěnu, na které visí Hoseokovy fotografie, na kterých je vyfocený vždy s nějakou medailí nebo diplomem, jsou to většinou momenty z různých pěveckých a tanečních soutěžích, kterým se Hobi-hyung kdysi věnoval naplno. Teď už se věnuje jen své vlastní hudbě a já se nestačím divit, jak rychle mu stoupají fanoušci. Nakonec, za pár let, se proslaví ještě víc a já budu pyšný bratr, vlastně už teď jsem.
Zrovna včera vyslal svoji novou skladbu do světa, je to ta skladba, na které se podílel i Yoongi. S pousmáním proběhnu očima všechny fotky, ale úsměv se mi z tváře náhle ztratí, když zavadím zrakem o hodiny.
„Oh...do háje," šeptnu si pro sebe a rychle vstanu ze stoličky. Před deseti minutami jsem měl dostat antibiotika a Hobi-hyung mě ani nezavolal. Zvláštní, on na to přece nikdy nezapomíná, hlídá si všechno, obzvlášť povinnosti spojené se mnou, jsem pro něj na prvním místě.
Rychlejším krokem vyjdu schody a dostanu se do předsíně. Rozhlédnu se kolem sebe a jako první zamířím do obýváku, neboť je to první místo, které mě napadlo, kde by mohl můj bratr být. Když ale vejdu dovnitř, přivítá mě jen prázdno.
„Hyung?" zvolám, ale nikdo se mi neozve zpátky, „hyung, potřebuju léky!" opět žádná odezva. Povzdechnu si a raději se dál nezdržuju hledáním svého bratra, i když bych byl raději, kdyby mi antibiotika dal on, ale už tak mám zpoždění.
Vejdu do kuchyně a z linky vezmu lahvičku se svými léky, z šuplíku vytáhnu dávkovací stříkačku a natáhnu čirou tekutinu. Vím, jaké si mám dávat množství, už odjakživa je to stále to stejné pořád dokola.
Ještě naliju do sklenice obyčejnou vodu a dám si konec stříkačky do pusy. Naštěstí jsem si nesundával ty náplasti na prstech, teď jsem za to rád, protože při stlačení konce bych si na holých bříškách prstů mohl zase uškodit. Teď to jde ale hladce, spolknu všechno množství a zapiju vodou nahořklou pachuť, na kterou už jsem ale přeci jen zvyklý.
„Hobi, už jsem si to vzal!" zvolám, ale mohlo mi být jasný, že ani teď se hyung neozve. Zamířím ke schodům vedoucím do patra, tam má bratr ložnici, ještě by mohl být tam.
„Hobi?" ozvu se opět, když vyjdu schody a rovnou vlezu do bratrovy ložnice, ale zarazím se u prahu dveří, když uvidím svého hyunga ležet schouleného na posteli, s mobilem v ruce a zavřenýma očima. Tišeji přijdu až k němu a jemně se ho dotknu svou schovanou dlaní na tváři.
„Hyung? Ty spíš?" konečně se trochu zavrtí a pomalu rozlepí oči, zmateně na mě pohlédne a se zívnutím se rozhlédne kolem sebe.
„Huh? Jimine, potřebuješ něco?" zeptá se chraplavě a já si sednu na okraj jeho postele.
„Ummm, už ne...měl jsem si vzít antibiotika, ale už jsem si je dal sám," řeknu a Hoseok nad tím vytřeští oči a koukne na svůj mobil na čas. S povzdechnutím se vyškrábe do sedu, přitom mu vlasy na pravé straně zůstanou stát z toho, jak si na nich ležel.
„Sakra, to už je tolik hodin? Promiň mi to...netušil jsem, že usnu," s pousmáním ho pohladím po rameni, které je oproti tomu mému docela pevné a vypracované.
„To nevadí, mm, ale jsi v pořádku, že? Vypadáš hodně unaveně," řeknu, když se lépe zaměřím na jeho obličej. Je bledý, trochu otlačený a pod očima má docela velké pytle, jako by snad dlouho nespal. Ospale si promne čelo a pokývá hlavou na souhlas.
„Jo, neboj, jen...včera jsem byl vzhůru skoro celou noc, abych doladil tu skladbu, a ještě tu noc ji vydal, takže...trochu se to na mě teď podepsalo, ale to nic, prospím se a budu zase v pořádku," ujistí mě a s úsměvem mě pohladí po světlých vlasech.
„Nepotřebuješ něco? Nemáš třeba nějaké bolesti, nebo nemáš hlad?" otáže se starostlivě a dál nechává svoji dlaň spočívat v mých kadeřích. S pousmáním zakroutím hlavou, přisunu se blíž k němu a přitulím se k jeho paži.
„Ne, všechno dobrý, jenom se mi trochu stýská po Yoongim," přiznám a spojím svoje ručky. Hoseok nakloní hlavu, aby mi lépe viděl do obličeje.
„Hmm? Byl jsi u něj před dvěma dny, to už ti chybí?" zasměje se, ale i když je to spíše úsměvné, já to tak opravdu pociťuju. Cítím takový nepohodlný pocit v hrudníku, je to taková malá tíha, právě, když mi něco nebo někdo schází a chtěl bych to zpátky.
„Já vím, ale stejně..."
„Vidím, že ti docela přirostl k srdci," řekne unaveně Hoseok a já s uculením přikývnu na souhlas, tuhle pravdu nemůžu zapřít, Yoongi se pro mě stal opravdu někým, kdo mi dělá ty dny pestřejší, dokázal si rychle získat moji pozornost i důvěru.
„Jo, mám ho vážně rád," řeknu nakonec a zvednu zrak k Hobimu, ale zmizí mi úsměv, když uvidím, jak má bratr zavřené oči, svraštěné obočí a rukou si lehce mne čelo, „hyung? Vážně jsi v pořádku?" zeptám se starostlivě a chytnu ho za ruku, ale on se na mě opět jen usměje.
„Ano, trochu mě bolí hlava, nejspíš z té únavy, to nic," povzdechnu si a vstanu z postele.
„Chceš donést prášek? Potom půjdu dolů, můžeš se prospat..."
„Můžeš mi ho donést," pronese s pousmáním a znovu si lehne, „děkuju, motýlku."
Dobrý večer <33
No, neměla jsem v plánu dnes vydávat, ale když už to mám předepsané, tak to sem hodím, snad to je bez chyb, proletěla jsem to rychleji než normálně, pro dnešek, abych zas nevydávala pozdě večer :Dd
Mějte se hezky <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
