Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~24~

Ležím ve své posteli, ještě nepřikrytý ani vlastně nevysprchovaný, v rukou mám mobil, jeho lehce ztlumené světlo mi svítí přímo do obličeje, což není úplně nejlepší v tomhle přítmí, ale vzhledem k tomu, že takhle většinou s mobilem neležím, nemusím se o svoje oči nějak extrémně obávat.

Zase jsem si musel vyhledat mně už známou chorobu – nemoc motýlích křídel. Kromě toho, že si pročítám nějaké příběhy lidí s tímhle problémem, našel jsem si i nějaké články, které blíže popisují, jak náročné je ošetřování a celkové starání se o nějakého motýlka.

Mám sice tu výhodu, že se na cokoliv můžu zeptat Hoseoka, ale nechci se úplně zajímat o něco, co není úplně můj problém, mohlo by to působit dost neslušně.

To, co se dneska stalo, mě skutečně vyděsilo. Hned, jak Hoseok sundal Jiminovi jeho boty, zhrozil jsem se nad pohledem na úplně sedřenou kůži a začínající puchýře, chudáček, jak musí vypadat teď, jistě je už dávno ošetřený, Hoseok mi odepisoval, že je už Jimin v pořádku, teda svým způsobem, ale stejně je mi líto, že se tohle muselo stát kvůli tomu, že já jsem navrhl nějaký výlet, kam Jimin ani nechtěl.

Příště budu raději držet jazyk za zuby, i když to bylo prvně fajn, i Jimin se vcelku bavil, jistě ho mrzelo, že udělal tuhle hloupost, nakonec se mu vycházka jistě líbila, ale nebýt tohohle...

„Už jsem, můžeš jít, nechal jsem ti nějakou teplou vodu, hyung," uchechtne se hlas mého mladšího bratra, jenž se už vysprchovaný a voňavý svalí na moji postel celý obnažený, jen s ručníkem kolem pasu. Letmo nakoukne k mému displeji a poté mi věnuje tázavý pohled, který jednoznačně říká: „už zase tohle téma?"

„Yoongi, možná mi to tak jen připadá, ale jsi tím Jiminem skoro až moc zaujatý," řekne polohlasem, díky kterému krásně vynikne jeho menší chraplák. Jeho tóny hlasu jsou opravdu pozoruhodné, dokáže s nimi experimentovat a občas jsem stále trochu naštvaný, že Jungkook raději při výběru školy nezvolil tu s hudebním zaměřením. Nechci mu sice brát jeho obrovský koníček ve výtvarném umění, ale on má prostě tolik dalších talentů, kterých je opravdu škoda dál nerozvíjet.

„Nemyslím si, jenom...je to zajímavý človíček."

„Je zajímavý proto, protože má nemoc motýlích křídel, nebo je v tom ještě nějaký důvod?" optá se můj mladší bratr a položí si paže za hlavu, aby se mu lépe leželo na matraci bez polštáře.

„Ne, není to jen tou nemocí, přišel mi zajímavý už předtím, když jsem o tom ještě ani nevěděl. Hmm, ty jsi ho viděl prvně, Kooku, jaký máš na něj názor?" konečně zhasnu displej a nás tak pohltí přítmí, které osvětluje jen světlo z koupelny, které Jungkook nezhasl, nejspíš předpokládal, že ho ihned vystřídám.

„No, věřím, že je ve skutečnosti jiný, než jakého jsem ho viděl, ale na první dojem to bylo prostě takové dítě...nevím, přišel naštvaný, po cestě jsem o něm pomalu nevěděl, pak odešel ubrečený," nastavím kamenný výraz a hodím Jungkookovi polštář na obličej.

„Tak to byl hodně špatný první dojem, rozhodně není dítě, působí na mě naopak hodně inteligentně, ale zároveň je povaha, která se musí ochránit," rozhodnu a vstanu z postele. Jungkook mi hodí polštář zpátky a se zasmáním vstane z mojí postele.

„A ty jsi ten zachránce?" na tohle mu už neodpovídám, hodím polštář na postel, chytnu po ručníku a zalezu do koupelny. Jen, co za sebou zavřu a zamknu, s povzdechnutím se na chvilku o dveře opřu a zamyslím se nad slovy, která dnes padla.

Míchají se ve mně zvláštní pocity, jako barvy, které k sobě nepatří a po zamíchání vytvoří jen ošklivý tmavý odstín, který se snad nedá ani barvou nazývat. Šimrá mě v břiše, ale není to to příjemné šimrání, které jsem cítil u Hoseoka doma, tohle je šimrání připomínající zcela jiný hmyz, než jsou motýlci, skoro bych to přirovnal k termitům nebo švábům.