Jak jsem slíbil, okolo třetí hodiny odpolední jsem se ještě rozhodl navštívit Hoseoka s Jiminem. Teda hlavně Jimina. Teď se na něj těším ještě víc, nejspíš i proto, že už jsem se s ním dneska viděl a během té chvilky mě ten malý klučina dokázal dostat do větších rozpaků, než jsem to plánoval já proti němu. Taky jsem mluvil s Namjoonem a zase jsem o něco otevřenější i sám sobě, lépe se mi teď na něj bude dívat – na Jimina.
Hoseok mi před chviličkou otevřel dveře, venku ještě stále trochu prší, takže ze sebe sundávám lehce promočenou mikinu a zouvám si boty. Černými ponožkami došlápnu na podlahu předsíně a vydám se směrem ke kuchyni, kde už Hoseok připravuje kávu.
„Toho doktora jste teda nakonec stihli?" ujistím se a s výdechem se posadím ke stolu. Tmavovlasý mladík naštěstí přikývne na souhlas a podá mi hrneček voňavého horkého nápoje stejné barvy, jako jsou Jiminovy oči.
„Jo, ještě jsme i chvilku čekali v čekárně, ještě jednou ti děkuju, Yoongi, netušil jsem, že nastanou komplikace jen při jedné cestě do města autobusem...vlastně na zastávku," povzdechne si, jde na něm vidět, že ho to trochu trápí, jistě se na Jimina nezlobí, pouze ho mrzí, že to muselo takhle dopadnout. Nedivím se mu, Jimin musí být sám skleslý z toho, co se stalo, ale všichni tři víme, že to není jeho vina.
„To nic nebylo, já jsem k dispozici skoro vždycky, mm, cesta zpátky byla v pohodě?"
„Jo, tak nějak, Jimin už měl mikinu, takže to nebylo tak zlé, jako ráno, no...stejně se za mě pořád schovával a nervózně zíral na každého kolemjdoucího, přitom ti si ho ani nevšimli. Ahh, přemýšlím, že bych s ním jezdíval mezi lidi častěji, musí se přece trochu socializovat a zvykat si na okolí, za chvíli bude dospělý, no ještě dřív přijde střední škola, s ní i různé zájezdy a co já vím, co všechno...trochu se toho děsím za něj," přizná a usrkne si své kávy oslazené cukrem, oproti mně.
Soucitně k němu natáhnu ruku a poplácám ho po jejím hřbetě.
„Já bych se toho neděsil, Jimin najde nové přátele, uvidí, že okolí není tak špatné, jak se zdá, hned se to bude lepšit," ujistím ho, po tomhle ke mně s menším úsměvem vzhlédne.
„Popravdě, tohle říká i jeho doktor, možná na tom přeci jen něco bude," usměju se nad tím taky, ale už nic nestačím říct. Do kuchyně vejde světlovlásek, o němž jsme se teď bavili. Mikinu už má naštěstí svlečenou, drobné paže jsou opět obvázané od ramen až k zápěstím, rukavičky jsou taky na svém místě, v dlaních ještě svírá bonboniéru, té ale nevěnuju takovou pozornost, jako jejímu držiteli.
Jimin je opravdu roztomilé stvoření, je nádherný, křehký i na pohled, a to se mi na něm také líbí. Jeho nesmělý a trochu provinilý výraz ve mně vyvolává motýlí bouři uvnitř mého žaludku, je to mnohem příjemnější než ti švábi předtím. Vlásky má lehce slehlé a plně zakrývají jeho čelo a sahají až k očím, které ovšem stále vidím jasně.
„Um, Yoongi...?" osloví mě svým ryzím hlasem, a to mě dostane úplně. Myslím, že už nemusím pochybovat, Jimin je člověk, kterému bych dal klidně své srdce, jsem zamilovaný do jeho roztomilosti, krásy, povahy a hlavně jedinečnosti, která z něj přímo srší.
Cítím, že bych s ním dokázal být, že bych ho dokázal objímat trochu jinak, než to dělají přátelé, že bych ho dokázal chránit jinak, než to dělají hyungové, že bych ho opečovával zcela jinak než jen rodinný přítel, dokázal bych být jeho partnerem, jako je Jin pro Namjoona.
Dokázal bych to. Ale jaká je pravděpodobnost, že by tohle dokázal i Jimin? Nebo spíš...že by to chtěl vůbec dokázat.
„Chtěl jsem ti poděkovat a taky se ti omluvit za dnešek, takže...něco jsme ti s Hobi-hyungem koupili," pronese tenčím hlasem a předá mi zabalenou bonboniéru. Konečně se trochu vzpamatuju a dostanu se zpátky na zem. Vytřeštím oči na dárek a rychle stočím zrak k Hoseokovi sedícímu naproti mně.
„Co to-...Ale vždyť to jste nemuseli! Proboha, vždyť jsem říkal, že to nic nebylo..." postěžuju si a položím bonboniéru na stůl, Hoseok se ale uchechtne a poplácá mě po paži.
„Jen si to sněz a neodmlouvej, vím, že nejsi moc na sladké, tohle jsou pralinky z hořké čokolády a plněné rumovým likérem, budou ti chutnat," mrkne na mě. No, nejspíš bych si to tedy měl rozdělat až doma, abych v sobě ještě neměl alkohol z pralinek.
„Aish, tak děkuju, i když to vážně nebylo třeba..." zarazím se a kouknu na Jimina, jak se otočil a pomalu začal opouštět kuchyni. Rychle ho zastavím, než mi z očí unikne úplně.
„Počkej, Minie, kam jdeš? Nechceš tady být s námi?" blonďáček se na mě trochu překvapeně otočí a nejistě koukne na Hoseoka, který už se posune s židlí víc ke kraji, aby měl i Jimin místo k sednutí. S menším pousmáním tedy přikývne a sedne si na volnou židli naproti.
„Když už jsi tady, sníš si vitamíny, kde máš ty doplňky, u sebe v pokoji?" optá se ho jeho starší bratr a Jimin nejistě pozvedne drobnými rameny.
„Dával jsi mi to u sebe, tak asi v tvojí ložnici," odpoví a Hoseok tedy vstane ze židle.
„Hned jsem zpátky," řekne a už odejde z kuchyně. Jimin opět trochu nabere růžovější barvy v líčkách, když se tady ocitneme sami. Sklopí zrak k misce s oříšky a prsty po ní začne přejíždět, jako by se snad potřeboval nějak odreagovat. Pousměju se nad tím a promluvím na něj.
„Mám takový pocit, že oříšky stejně nemůžeš," s leknutím ke mně zvedne zrak a hned stáhne ruku zpátky k sobě.
„Um, já vím, jen...jsem trochu nervózní, promiň," uchechtne se stydlivě, nad tím pozvednu obočí a trochu víc se napřímím, zatím, co on zůstává přikrčený, takhle působí ještě drobněji.
„Z čeho jsi nervózní, snad ne ze mě," zasměju se, ale smích mě přejde, když na to Jimin zareaguje ještě větším znejistěním a přikrčením se u opěradla židle, „huh? Co se děje?"
„Um, ale to nic, jenom...dnešek je prostě zvláštní. První jsem ti brečel do ramene, potom jsme začali s těmi osloveními, pak jsi mě vezl autem a teď jsem tě za to odměnil sladkým...a teď tady sedím a mám dělat, jako by nic?" vydá ze sebe, nad tím se pousměju a natáhnu k němu ruku, jemně ho přitom pohladím po hřbetě šedé rukavičky.
„Co je na tom tak zvláštního? Hmm?" pobídnu ho a on ke mně konečně vzhlédne a já se střetnu s jeho roztomiloučkým pohledem – s jeho velkýma očima plnýma malých hvězdiček, které mě dokážou vmžiku tak uchvátit.
„Pro tebe asi nic, ale pro mě...pro mě je prostě zvláštní, že jsem se s někým dokázal tak sblížit během tak krátké doby," pronese vážně, ale nakonec se nesměle pousměje, „ale jsem rád, že jsem tě mohl poznat, Yoongie."
Dobré odpoledne <33
Snad se máte krásně <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
