Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~17~

Sedím na malém gauči už nějakých deset minut. Jimin se prvně zdál plachý a stydlivý, nevypadalo to, že by chtěl něco zahrát zrovna přede mnou, ale když jsem se začal bavit s Hoseokem a v podstatě dal najevo, že nějaké klávesy teď úplně nevnímám, odvážil se k nim nakonec sednout a já jsem konečně uslyšel příjemné tóny, které mě dostaly do zcela jiného prostoru mojí pozornosti.

Rozehrál se, z tichého pianka se dostal do odvážného a sebejistého forte, doteď věnuje svůj pohled jen klávesám, jeho tmavé panenky přeskakují z jedné klávesy ke druhé, ruce jsou spíše křečovité, než uvolněné, jde vidět, že se snaží všechny správné klávesy stlačit včas, což pro něj nejspíš není moc jednoduché, jeho prsty jsou lehce zkrácené a jejich rozpětí tedy také není dostačující, ale je fascinující, jak ho ani tohle nezastavuje a on, jako by si snad řekl: „moje nevýhody mi nebudou bránit v koníčku".

Zaslechnu dokončující melodii, posledních pár tišších tónů mi zazní v uších, než nakonec vše utichne. Neudržím svoje dlaně a nechám je zatleskat na důkaz chvály i uchvácení z Jiminových schopností, protože stále mi leží na paměti, že on podle not nehraje, pouze podle sluchu, ale tohle ladí natolik, že bych to ani nestačil zaregistrovat.

„Páni, tak tohle jsem nečekal, hraješ moc krásně, Jimine," řeknu s úsměvem, načež se Jimin uculí a zalepenými prsty si odhrne světlé jemné pramínky svých vlasů z čela.

„Děkuju, tuhle jsem trénoval asi dva měsíce, naposlouchal jsem si to z různých tutoriálů a pokusil se to taky naučit, i když...je to složitější, když neznám noty," vysvětlí a vstane z malé kulaté stoličky u kláves. Opatrně došlápne svými chodidly schovanými v tlustých ponožkách na podlahu a dojde ke gauči.

„Určitě se toho naučím víc, Yiruma je můj oblíbený skladatel a klavírista," řekne nakonec, než dosedne na měkký povrch gauče.

„Vážně? Tak to rád slyším, taky jsem od něj hrál spoustu skladeb, nemůžu sice říct, že je můj nejoblíbenější, ale rozhodně patří do mého žebříčku," odpovím. Je dobře, že má ten kluk nějakou svoji motivaci hrát, myslím, že zrovna v jeho případě je důležité mít nějaké koníčky a záliby, něco, co ho naplňuje, zajímá a odnáší ho to od veškerých problémů spojených s jeho nemocí.

Jimin si náhle začne odlepovat náplasti ze svých prstíků, tím mi dá akorát najevo, že s klávesami pro dnešek skončil.

„Ty už nebudeš hrát?" zeptá se Hoseok a nechá Jimina, aby mu náplasti hodil do dlaní, nejspíš je chce vyhodit do koše za něj.

„Ne, stačí mi to, klidně si k tomu může sednout zase Yoongi," je vážně tak skromný a milý, ale já už stejně budu muset za chvíli odejít. Jungkook na mě bude čekat doma, slíbil jsem mu, že přijdu trošku dřív, aby mohl trávit víc času se svým bratrem.

„To je v pohodě, já už jsem na odchodu."

„Oh," vydá ze sebe tenčí hlásek a až lítostně mladík sklopí hlavu ke svým obvázaným nohám, „to je škoda."

„Yoongi sem teď chodí vcelku pravidelně, uvidíte se jistě brzy," mrkne na svého brášku Hoseok, no, musím souhlasit, k Hoseokovi poslední dny docházím opravdu často, nejen skrz nahrávání, ale řekl bych, že i skrz samotného Jimina.

„Pravda, zítra mám zase hodinu klavíru, nevím, jak budu stíhat, ale pak mám opět dny pro sebe. Mm, to mi připomíná, že jsem svému bratrovi slíbil nějaký menší výlet, pokud byste se chtěli účastnit, budu jedině rád."

Možná jsem to na ně neměl tak vychrlit. Hoseok sice vypadá, jako by to rád přijmul, jen si možná není jistý, zda něco takového Jimin zvládne a zda nad tím vůbec uvažovat a riskovat další nepříjemnosti, ale Jimin vypadá vyděšeně, myslím, že se mu nikam nechce, ale nejspíš už dopředu tuší rozhodnutí jeho staršího bratra.