Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~1~

„Hmm, vypadá to jako kachna křížená se psem."

Chlapecký hlas mi zazněl v uších, když jsem se konečně oddálil od plátna. Musel jsem si prohlédnout svoje umělecké dílo z dálky, i když se tomu nejspíš umění ani nedá říkat, ale malba štětci a akrylovými pestrými barvami mě zkrátka baví a dokáže mě během chvilky odnést do zcela jiné sféry, shodí ze mě stres či únavu, vždy nabudu tolika energie, až mě to samotného mnohdy překvapuje.

Nejsem typ člověka, který by v sobě střádal energie na rozdávání, po většinu času si připadám jako spadené jablko, takové, které už je otlučené a pomalu hnije.
Nejspíš je to i mým životním stylem, jenž bych rád urovnal do pořádku, zdokonalování se ve svém koníčku mi přišlo jako dobrý začátek, ale problémem je, že mi v rozpětí mých křídel brání moje lenost, nechuť cokoliv dělat, brzká ztráta inspirace a vzdávání svých plánů.

Taky mě shazuje myšlenka, že jsem si stále nenašel pořádnou práci. Před třemi lety jsem konečně dostudoval, byl jsem na brigádách, mám zkušenosti s pokladnami, což vlastně není nic, čím bych se potřeboval chlubit.
Vydělávám si trochu nešikovně, zvu si do svého malého studia nadějné talenty a učím je hrát na klavír, od začátečníků až po pokročilé. Nečekal jsem od toho ledajaký zázrak, ale žáci se objevují v poslední době stále častěji a já přišel na to, že takhle se vlastně dokážu uživit.

Ale s pořádným vyděláváním se to holt nedá rovnat, jsem si vědom faktu, že bych se měl už opravdu shánět po pořádné práci, minimálně alespoň další brigádě, která by jen napomohla mému vlastnímu kurzu klavíru.

„Díky, Jungkooku, lépe bych to nepopsal, vážím si tvého komplimentu," šeptnu bezvýrazně, ani se neotáčím k dotyčnému.

„Měl to být kůň? A co je tohle," ukáže prstem rozrostlou třešeň, „jeho lejno?"

„Víš ty co? Asi nepotřebuju slyšet tvůj celý názor."

„Ahh, Yoongi, Yoongi, kolikrát jsem ti nabízel, že tě naučím malovat, není to těžké, ale musel bys trochu chtít nebýt neustále jen amatérem, teda ale...ehm, pořádným amatérem," poví mi s povzdechnutím mladík s blonďatými vlasy sčesanými do stran, aby uprostřed tvořily pěšinku, která už ovšem hraje mnohem tmavší barvou.

„Nechci ze svého koníčku dělat něco profesionálního, nejde mi o výsledek, jde mi o ten průběh, když míchám barvy a patlám je na plátno, je to uklidňující," odpovím jednoduše a položím paletu s barvami na zem vedle stojanu.

„To chápu, ale stejně, zkus víc malovat abstrakci, tohle je fakt děsivý," cekne nakonec Jungkook s menším uchechtnutím a odejde z menší místnosti, jež měla původně sloužit, jako malá koupena, ale nakonec se z ní stala vyhrazená zóna pro malování.

Jungkook je můj bratr, sice máme každý jiné otce, ale matku máme stejnou a s tou jsme žili celé dětství. On ještě stále studuje, je teď ve třetím ročníku střední umělecké školy, ale bydlení s mámou ho omrzelo, proto se mi nastěhoval do bytu.

Občas si říkám, jestli to byl dobrý nápad, on je až moc profesionální umělec, kresba či malba je zkrátka jeho obor, proto nedokážu uniknout jeho „komplimentům" a poznámkám k mým obrazům.
Bohužel mu to nemám, jak vrátit, já jsem zase sice profesionál v hraní na klavír, ale to on zvládá také, minimálně přede mnou hraje tak, abych mu neměl co vytknout, těžko říct, zda to dělá schválně, aby si uhlídal svůj zadek, protože ví, že bych mu to dal hned sežrat.

„Ahh, není to tak zlé..." ceknu si pro sebe, když mi zrak spadne na svůj výtvor. Raději ale vezmu paletu a štětce a zamířím do koupelny, abych mohl všechno umýt a uklidit na své místo, kdybych to nechal všechno zaschnout, Jungkook by mě asi zabil.

„Co bude vůbec k jídlu? Mám hlad, je už odpoledne a ty si tam v klídečku maluješ a ani neobstaráš svého brášku!" uchechtnu se nad hlasem, jenž vyšel z kuchyně. Na tohle mám vždy tu stejnou odpověď:

„Nastěhuj se zpátky k mámě a nebudeš o hladu!" zvolám, mezitím ponořím pod proud tekoucí vody paletu a štětce.

„Ani mě nehne. Hmm, objednám kimbap," zaslechnu jeho mrmlání. Nejspíš bych udělal to samé, už budou dvě odpoledne a touhle dobou už se mi nic vařit nechce, to už je rychlejší to objednání, obzvlášť, když máme jen kousek od našeho paneláku japonskou restauraci.
Tam většinou objednáváme nebo rovnou chodíme na jídlo, myslím, že chuť jejich pochoutek chutná o mnoho lépe než ty naše, ač jde třeba i o stejné jídlo, v něčem je to prostě jiné.

„Objednej porci jen pro sebe, já si něco koupím, za chvilku jdu k Hoseokovi, slíbil jsem mu, že mu pomůžu s nahráváním jeho nové skladby," oznámím svému bratrovi, ale odpověď, která mi hned přijde, jsem čekal až moc dobře.

„Já bych si stejně objednal jen pro sebe."

Ano, pošťuchování je na našem denním pořádku, ale ač se to na první pohled nemusí zdát, jsme si vlastně hodně blízcí a záleží nám jeden na druhém. Do dnes spolu občas usneme v jedné posteli, svěřujeme se s problémy navzájem, dokonce víme, kdo má jaký pin na mobilu.
Řekl bych, že naše bratrská láska neselhala, ani co se týče provokací, které k tomu prostě patří.

„Ne, že si odejdeš a bude tady na mě zase zvonit nějaký pinďa, který se jde učit na klavír," hlesne ještě Jungkooku.

„Ale no, to se stalo jen jednou, to máš z toho takové trauma?" optám se, když z koupelny přijdu do kuchyně a pohlédnu na blonďáka sedícího u stolu ve svém černém svetru a s mobilem v ruce. Zvedne ke mně zrak a protočí panenky.

„Jen nemám rád malé dětičky, kterým nejde vysvětlit, že prostě nejsi doma, ještě jak popotahují nosem...nah," zasměju se nad tím.

„Zvykej si, taky jednou budeš mít takové svoje caparty."

„Se svojí zvýšenou tělesnou teplotou?" uchechtnu se nad tím přirovnáním.

„Hele, na svoji orientaci se nevymlouvej. No nic, já se jdu převléct a odcházím, ty si tady dělej, co chceš, ale pokud bys odcházel, hlavně nezapomeň zamknout, jasné? Víš, jak jsou ty dveře stupidní, budou se sami otvírat, když nezamkneš," upozorním ho a poplácám ho po rameni, aby mě alespoň jedním uchem vnímal.

„No jo, hele, stalo se to jen jednou, to máš z toho takové trauma?" mrkne na mě a já si pro sebe zakroutím hlavou. Jak jednoduše dokáže něco obrátit proti mně.

„Hezké. Teď si z toho dělej srandu, ale jestli zase zapomeneš, pakuješ se k mámě," ještě na něj ukážu prstem, abych svoje slova více zdůraznil. Teď už nejspíš trochu znejistil, jeho úsměv poklesl a on se nejistě podrbal ve vlasech.

„Jasný...chápu, budu na to myslet, hyung."

„To rád slyším, zatím se měj, Kooku."

Dobré ráno <33

Tak tady máte první kapitolu, no...nějak začít musíme, i když ne úplně zajímavě, ale snad vás to moc neodradí :Dd

Užijte si zbytek dne, hodně štěstí se školou <33