Naberu na lžičku další malé množství bílého jogurtu z téměř už prázdné misky a natáhnu ji k Jiminovým rtům. Blonďáček po dojedení předešlého sousta otevře pusu a sní si další lžičku své snídaně. Ještě mu trochu jogurtu zůstane v koutku rtů, připraveným ubrouskem mu zašpiněné místo setřu, načež se on opět stydlivě uculí, a ještě si rty olízne.
Jsem rád, že mu můžu alespoň nějak pomoct. Protože má dlaně obvázané, sotva by chytil do ruky lžičku a najedl se sám, nejspíš by mu pomohla sestřička, ale protože jsem tady já, vzal jsem si tuhle pomoc na sebe.
„Mm, myslím, že už mi to stačí, jsem plný," upozorní mě, když už jsem se chystal nabrat další lžičku, po téhle větě ale zastavím a odložím misku na noční stolek vedle lůžka. S pousmáním ještě Jiminovi očistím koutky pořádně, aby je neměl ulepené.
„Nepotřebuješ ještě něco? Třeba na záchod, nebo ti mám něco podat? Mám ti jít něco koupit? Řekni si cokoliv, dobře?" usměju se na něj a pohladím ho bříškem prstu po tvářičce. Jimin se zavrtá do peřiny a svou obvázanou dlaní mě pohladí po ruce.
„Nic nepotřebuju, ale děkuju moc, jsi úžasný," spokojeně se k němu přisunu blíž a prsty mu vpletu do světlých vlásků, abych ho mohl v pramíncích hladit a cuchat ho. Jimin nad tím spokojeně zavře oči a zamručí stejně, jako by zavrněla kočka.
„Jsi unavený?" šeptnu a on mlčky přitaká na souhlas, oči má přitom stále zavřené.
„Moc jsem toho nenaspal, pořád jsem se budil kvůli bolestem... teď je to trochu lepší než v noci, ale jen o trochu, možná bych mohl zkusit usnout, než přijdou rodiče a hyung, ale nechci spát, když tady mám tebe," vysvětlí a na konci věty pootevře oči a koukne na mě ospalým pohledem. S úsměvem ho políbím na čelo a víc ho přikryju peřinou, aby mu neunikalo teplo.
„Jen se prospi, potřebuješ to, já jsem rád, že jsem tě mohl vidět a být tu s tebou, můžu přijít zase zítra, každý den se tady objevím, jo? Zavři oči a usni," pronesu polohlasem a nechám svou ruku vpletenou v jeho vlasech, abych mu pomohl lépe usnout. Jimin se ještě uculí a s přikývnutím se uvelebí na svém lůžku a zavře očka.
Uběhla přibližně hodina od doby, co jsem tu s ním, mám spoustu času do návštěvní doby, takže tu s ním ještě můžu sedět a být v jeho přítomnosti, ulevit tak nejen sobě, ale i jemu. Lítostně sjedu očima k jeho obvázaným dlaním a poté k jeho usínající tvářičce, která se zdá trochu zakřivená, jako by se snad snažil nesoustředit na pálivou bolest po celém svém těle.
„Brzy se mi hlavně uzdrav, motýlku," šeptnu potichu a políbím ho opatrně na semknutých rtech. Jimin rty lehce stočí nahoru, jako by se chtěl usmát, ale nejspíš už je jednou nohou ve svých snech a pomalu nevnímá okolí.
Zavibruje mi mobil a na displeji se ukáže nová příchozí zpráva od mého bratra. Ten se taky dlouho neozval, doufám, že je v pořádku a nestalo se něco dalšího. Rychle si zprávu otevřu a přečtu její obsah.
Jungkook: Dneska večer se vracím domů, Tae mě poveze, tak žádný strach.
Usměju se pro sebe, alespoň nějaká dobrá zpráva. Vrátím si mobil do kapsy od mikiny a kouknu ještě jednou na spícího Jimina. Myslím, že bych měl jít, alespoň teď, když usnul. Dole je bufet, můžu si koupit kávu a vrátit se až za chvíli, abych se s ním ještě rozloučil a mohl odjet domů a vrátit se zase další den.
Opatrně vstanu ze židle, naposledy se usměju na svého přítele a opustím nemocniční pokoj.
***
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
