Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~52~

Odemknu svůj byt, abychom s Jiminem mohli zalézt dovnitř. Zmrzliny už máme snědené, Jimin v rukou drží prázdný kornoutek, jenž nemůže sníst kvůli velké tvrdosti oplatku. Řekl jsem mu, že to dojím, jen co přijdeme domů, proto mu ho teď vezmu opatrně z rukou a zuju si svoje boty.

„Hmm, Jungkook asi ještě nepřišel," zmíním se s úsměvem, když nezaslechnu žádné hlasy, „před pár hodinami odešel s Taehyungem někam do města," vysvětlím ještě, aby byl Jimin v obraze, ač vím, že ho to asi moc netrápí.

Ani se mi nedostane odpovědi, žádná odezva. Nejistě pohlédnu na světlovlasého chlapce a zarazí mě, že stále stojí na jednom místě, boty má stále na sobě, paže svěšené podél těla a zrak zabodnutý do země, obočí trochu svraštěné, jako by byl snad nervózní.

„Um, Jiminie? Všechno v pořádku?" optám se, ještě jsem se chtěl zohnout, abych mu viděl přímo do obličeje, ale nestihnu to, protože Jimin se proti mně mlčky rozejde a ve vteřině se jeho drobné paže objeví omotané kolem mého trupu, obličej zaboří do mého hrudníku a víc se na mě natiskne.

„Oh, Minie-..."

„Děkuju ti za to, jak ses mě zastal, Yoongie," řekne trochu chvějivě a tiše. Zadrhne se mi hlas, vůbec bych netušil, že mi za to bude ten drobek takhle moc vděčný, byla to přece samozřejmost, nenechal bych ty studentky, aby si utahovaly z takového andílka, jako je Jimin, možná, kdyby to nebyly dívky, vyjel bych ještě víc.

„Za to přece neděkuj, musel jsem se tě zastat, nesnesl bych ty hloupé řeči a opravdu jsem nevěděl, že tohle je na tvém denním pořádku, vůbec by mě nenapadlo, že když budeme stát pět minut ve frontě na zmrzlinu, tak se objeví někdo nevychovaný..."

„Bohužel," špitne, hlas se mu úplně zatřese, „dokud lidi neví, že mám EB, dívají se na mě jako na toho divného...nedojde jim to," povzdechnu si a taky kolem Jimina obtočím svoji paži, druhou dlaní mu zajedu do vlásků a víc si ho k sobě přivinu.

„Motýlku...hrozně mě to mrzí. Já ti slibuju, že dokud budeš se mnou, nedovolím nikomu, aby se nad tebou bavil," řeknu klidně polohlasem a začnu Jimina pomalu ve vlasech hladit. Nebrání se, dál je v mém objetí.

Zaslechnu popotahování, proto od sebe Jimina opatrně odtáhnu a kouknu na jeho obličej. Je od slz, které se mu derou z očí, barví jeho tvářičky do červena a rty má zkřivené do vlnky. Bodne mě v hrudi z toho pohledu a rychle svoje dlaně přemístím na jeho tváře, jen lehce, abych mu neublížil, mu palci setřu všechny slzy.

„Minie, koukni na mě," šeptnu a on svoje uslzená kávová očka zabodne do těch mých očí, teď se zdají ještě větší, zorničky má lehce rozšířené a víčka začervenalá, „neplakej, prosím, jsem tady vždycky pro tebe, dobře? Nebuď smutný," šeptnu, ale z jeho očí steče dalších pár kapek a jeho rty se náhle stočí do úsměvu, tvářičky se mu tak trochu zvednout a skoro zakryjí jeho krásné oči.

„Nejsem smutný, já...Yoongie, brečím, protože mě to dojalo, jak jsi se ke mně teď zachoval, jak mluvíš, dáváš mi najevo, že ti na mě hrozně moc záleží a nejsem ti ukradený, za mých sedmnáct let se ke mně takhle zachoval jen Hobi-hyung a...teď ty," vzlykne a uculí se na konci své věty. Sebere mi to dech, tohle jsem nečekal, teď se cítím dojatý i já, ale brečet nebudu. Jen se usměju a znovu Jimina přitisknu k sobě.

„Ahh, Jiminie, pojď ke mně," vydechnu a opatrně Jimina vyzvednu nahoru, on automaticky omotá nohy kolem mého pasu, paže kolem krku, já si ho podepřu pod zadkem a druhou dlaní ho přichytnu na zádech, aby mi z náruče nevypadl.

Rozejdu se s ním do obýváku, tam se posadím na gauč i s Jiminem v náruči, on se tak posadí na moje stehna, stejně, jako v tom parku, když na mě skočil kvůli psovi. Trochu se odtáhne, aby mi viděl do obličeje, naše nosy se tak téměř dotýkají, jak jsou si blízko.