Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~3~

Poslouchám jemné tóny vycházející z klavíru, když jednotlivé klávesy stlačují malé prsty, přesto hodně nadané a plné citů. Mladá dívka s tmavými kratšími vlasy a bílou košilkou má zavřené oči a plně se vžívá do každičkého tónu, jenž sama vytvoří. Já jen kontrolně pokyvuju hlavou, nevnímám svoje tmavé vlasy spadající mi do obličeje, vnímám jen hudbu linoucí se prostorem našeho obýváku.

Nakonec vše pomalu utichne, nechám tóny doznít, počkám, dokud se zcela neztratí, dívka s pousmáním otevře oči a já jen s pozvednutým obočím zatleskám na důkaz velké pochvaly, uchvácení a hrdosti.

„Páni, musím říct, že i když jsi teprve před pár měsíci začala, tak hraješ krásně. Sice je to zatím jen jedna skladba, ale dotáhnutá do dokonalosti, jen bych ti doporučil se občas mrknout do těch not, občas tam trošku neseděl akord, ale to už je malý detail, slyšel jsem to tam jen dvakrát, dobrá práce."

Musel jsem ji za tuhle práci opravdu pochválit, jde vidět, že i doma pilně trénuje, což u některých mých žáků vidět jaksi nejde, ale neztrácím s nimi naději, platí mi, takže si nemám na co stěžovat, to už je jejich boj, jestli si moje rady vezmou k srdci a budou na sobě makat, nebo tady ty peníze nechají zbytečně.

„Děkuji, pane Mine, budu se snažit dávat si na ty akordy pozor," ujistí mě, myslím, že o tom o ní nemusím ani pochybovat.

„Dobře, tak, dnešní výuka je u konce, měj se hezky a uvidíme se po prázdninách, pokud teda budeš chtít," dívenka hned přikývne na souhlas, sbalí si svoje věci do menšího růžového batůžku a já ji vyprovodím ke dveřím.

„Taky se mějte, nashle."

Poté, co dveře zavřu mě pohltí jakási úleva. Sice opravdu rád slyším, když to někomu na ten klavír jde a já ani nemusím pomalu nic říkat, ale stejně to není úplně můj koníček a jsem vždycky rád, když už se dostaneme k rozloučení.

„Konečně, doufám, že už dneska nikoho jiného nemáš," vydechne můj bratr, jenž vešel do našeho obýváku po dvou hodinách konečně prázdného a tichého.

„Nemám, ale není to jedno? Myslel jsem, že máš sraz se svými přáteli."

„Jo, to mám, ale až ve dvě," odpoví mi světlovlásek a nechá svůj zadek spadnout na měkký gauč.

„Tak to tě můžu hodit, jestli chceš, kolem druhé mám být zase u Hoseoka a nejspíš pojedu autem, nechce se mi chodit v tom horku pěšky, kde máte sraz?" Jungkook náhle ožije a s úsměvem mi odpoví na otázku.

„U školy, byl bych ti vděčný, kdybys mě tam vyhodil, je to docela kus."

„Heh, jasně, počítej s tím."

***

Zaparkuju před menším domkem, před kterým jsem stál i včera a čekal, až mi Hoseok otevře. Dnes na tohle čekat nemusím, dveře jsou otevřené, u prahu je postavená bota, aby se dveře sami nezavřely.
Nejsem si jistý, jestli je to schválně pro mě, abych nemusel zvonit, už jednou to takhle Hoseok přeci jen udělal, ale nemám z toho dobrý pocit, nechci lézt někomu do domu, aniž by o mně dotyčný věděl.

Raději vytočím jeho číslo na mobilu a čekám, až mi to zvedne, ale ozve se jen hlasová schránka. Možná mi ten vchod dovnitř opravdu už nachystal, pokud dole nahrává, není se čemu divit, že má vypnutý mobil, aby mu nezačal zvonit uprostřed nahrávání, musel by to dělat znovu, nejspíš ani nechtěl, abych zvonil na zvonek.

Vejdu tedy pomalu dovnitř, botu oddělám na stranu a dveře zavřu. Na chodbě vládne ticho, myslel jsem, že uslyším tlumenou hudbu z Hoseokova nahrávacího studia, ale místo toho slyším jen tikot hodin nad dveřmi.