Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~74~

Zastavím svým autem před známým domem a s úsměvem se vydám ke dveřím. Už se na Jimina strašně moc těším, neviděl jsem ho jen jeden den, ale i to bylo dost k tomu, aby se mi po tom malém motýlkovi zastesklo. Zazvoním na zvonek a zhluboka se nadechnu, načež ucítím i malé příjemné šimrání v břiše, a tohle šimrání se zesílí, když cvakne klika dveří.

Už mám plán, jak dnešní den s Jiminem strávíme. Chtěl jsem ho vzít na nějaké to rande, když už jsme spolu a on má cítění pro jakousi romantiku, nebo spíš... má cítění pro lásku mezi námi dvěma a já hodlám splnit jeho přání, když mi v koupelně prozradil, že mu nezáleží na místě, ale na tom, že tam budeme sami a navzájem budeme hlavním bodem naší společné chvíle.

Dveře se pomalu otevřou a já už jsem se chystal rozevřít náruč s domněnkou, že mi do ní skočí blonďáček, ale místo toho k sobě paže rychle stáhnu a úsměv mi trochu povadne, když mi místo Jimina otevře můj známý hnědovlasý přítel v šedých volných teplácích a širokém zeleném batikovaném tričku. Na jeho tváři téměř vždy hraje úsměv, když mě uvidí před svým prahem, ale tentokrát mě spíše propaluje svým ostrým pohledem, oči má trochu potemnělé a koutky lehce stáhnuté dolů. Vypadá, jako vyhladovělý had, který si přeměřuje velikost své kořisti a já se teď z nějakého důvodu cítím jako docela malinká a snadno polapitelná kořist.

„Um, ahoj, Hoseoku... Jimin se ti zmiňoval, že pro něj dneska jedu? Slíbil jsem mu to," obhájím se předem, neboť mám zlý pocit, že Hoseok teď není úplně ve své kůži, něco se stalo. A já se toho začínám obávat.

„Zmiňoval se. Nespěcháte, že?" nelíbí se mi jeho odlišný přístup, nejsem na tohle u něj zvyklý, ale asi jsem dokázal z tohoto vycítit, že to nebyla otázka. Přikývnu tedy, abych ho ujistil, že opravdu nespěchám a on mě pobídne, abych vešel dovnitř.

„Je všechno v pořádku...? Je Jimin v pořádku-..."

„O Jimina se neboj, je ve svém pokoji, před chvílí jsem mu namazal záda hojivým krémem a čekáme, až se to trochu vstřebá, takže stejně musí ležet, nemá na sobě ještě náplasti, každopádně, my dva si teď popovídáme, chceš k tomu kafe?" sklapnu a posmutněle pohlédnu na dveře v čele chodby, které patří pokoji Jimina, ale raději dál následuju Hoseok až do kuchyně, kde mě hnědovlásek pobídne, abych se posadil ke stolu u stěny.

„Myslím, že mi bude stačit voda," řeknu a usednu. Hoseok ochotně napustí obyčejnou kohoutkovou vodu do skleničky a postaví mi ji před nos. Děkovně kývnu a rovnou si usrknu, ne, že bych měl žízeň, vlastně nemám, ale potřebuju se nějak odreagovat a dělat alespoň něco, než jen tupě sedět a zírat na mého kamaráda, jenž si ještě dělá kávu.

„Hele, ať už chceš se mnou probrat cokoliv, Hoseoku, chtěl bych, abys nechodil okolo horké kaše, šlo by to?" Hoseok si pomalu zaleje hrnek vroucí vodou z konvice a přidá jednu kostku cukru, nakonec s hlubokým výdechem usedne naproti mně.

„Dobře, budu tedy mluvit přímo," řekne a odmlčí se poté, co si horký nápoj zamíchá lžičkou, „rád bych s tebou probral tvoji a Jiminovu situaci, nemusíš být teď udivený, s Jiminem jsem včera mluvil a řekl mi o vašem vzájemném vztahu, ehm, který mezi vámi jaksi nastal."

I když mě Hoseok předem varoval, abych nebyl udivený, myslím, že nad tímhle právě nemám úplně kontrolu. Stáhne se mi hrdlo a nejsem schopen polknout ani zbytek vody v mých ústech, proto mlčky zvednu svoje vytřeštěné oči k mladíkovi a silněji stisknu skleničku v dlani.

Jimin mi naznačoval, že by to chtěl svému bratrovi říct co nejdřív, já s tím souhlasil, sám nechci tajemství mezi lidmi, kteří jsou mně a Jiminovi nejblíž, ale opravdu jsem nepočítal s tím, že to bude ještě tentýž den, co jsem Jimina zavezl domů.