Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~89~

---O 4 měsíce později---

Jimin p. o. v.

„Ještě tu nohu zvedni, kolena až k hrudníku," pronese klidně můj bratr a lehce na moji obvázanou nohu zatlačí, aby mi ji pomohl dostat do správné polohy. Tohle cvičení mě přestalo bavit už od doby, co jsem začal, ale aspoň už paní Kim nenavštěvuju tak často, jak předtím, protože teď už můžu cvičit i sám doma, teda... s pomocí hyunga nebo Yoongiho.

„To už bolí... hyung, cvičíme už hodinu," zaskučím a nespokojeně odvrátím hlavu, abych se zrakem nestřetával s Hoseokem nade mnou, zatím, co já ležím na zádech na měkké podložce a procvičuju nohy, především kolena a kyčle.

„A další hodina nás ještě čeká, no tak, znáš to přece, posaď se," přikáže Hobi-hyung a pomůže mi se vyškrábat do sedící polohy, abych si mohl tentokrát protáhnout kotníky. S povzdechnutím se uvelebím na podložce a zadívám se směrem k oknu, za kterým začalo opět pořádně chumelit.
Mám rád sníh a letos ho napadalo opravdu hodně, Hobi-hyung se dokonce bojí mě pouštět na zahradu samotného, abych se někam nezabořil.

„Tak šup, kotníky," připomene mi bratr, abych se soustředil na to, co mám dělat, to mi taky sebere veškerý úsměv z tváře. Jsou vánoční prázdniny a musím je trávit zrovna takhle, přitom každý jiný člověk si užívá pohodu a klid ve svém vyhřátém bytě, včetně mých spolužáků na umělecké škole, kde už jsem tak nějak zapadl za ty měsíce, co tam chodím, a vlastně jsem si našel i poměrně hodně přátel.

Nečekal jsem to, ale přijali mě všichni bez problémů a už ani pomalu nevím, co to posměšky jsou. O to víc se tam ale cítím dobře, na chodbách a obědě se často potkávám s Jungkookem, a to mě taky dost povzbuzuje, že tam nikdy nezůstanu jen sám se sebou a vždy najdu nějakou pomocnou ruku.

Od myšlenek mě něco odtrhne, tentokrát to ale není hlas Hoseoka, ale zvonek upozorňující na nového příchozího za dveřmi. Zajiskří mi v očích a rychle se dostanu na nohy, ještě na boso dokulhám do chodby.

„Jimine, hned se vrať, ještě jsi nedocvičil!" zvolá za mnou hyung, ale toho neposlouchám, je mi sedmnáct, nejsem už žádné malé dítě, které bude poslouchat na povel. Uznávám, že to občas možná trochu přeháním a nedivím se, že už ze mě Hobi-hyung šediví, ale nevím, čím to je, zda tou školou, starším věkem nebo skvělým vztahem s Yoongim, ale cítím se víc otrkaný a nebojím se žít i podle svých přání.

„Ne, hyung, to je Yoongi! Docvičím to u něj," ujistím ho a konečně otevřu hlavní dveře. Vyvalí se na mě chlad, zachvěju se, protože mám na sobě jen tričko s krátkým rukávem a šortky na cvičení, a venku dost mrzne a pár vloček i vlétlo do chodby, když jsem dveře otevřel. Ale kromě toho se střetnu i s pohledem mého milovaného přítele zabaleného v tlusté šále a černém kabátu.

„Už jsem se tě nemohl dočkat!" vypísknu radostně a pevně Yoongiho obejmu. On se zasmáním vejde dovnitř a zavře za sebou dveře, aby zatarasil cestu mrazu a sněhu.

„Ahoj, lásko, já taky ne, vyjel jsem trochu dřív, myslel jsem, že už budeš nachystaný," usměje se na mě a jen co si odkryje šálu z obličeje, přitiskne své promrzlé rty na ty moje zahřáté. Nechám si to líbit, schválně se na něj víc natisknu, aby se ode mě jen tak neodlepil, ale stejně nás do odtrhnutí donutí Hoseok, jenž už taky přišel do chodby.

„Nachystaný je už od včerejška, ale dneska měl cvičit, má za sebou teprve polovinu, takže by mě zajímalo, kdy to dožene," řekne a s přísným pohledem se opře o futra. Yoongi se na mě zamyšleně podívá, ale poté mě s úsměvem pohladí po světlých vlasech.