Vytáhnu z mrazáku plato s kostkami ledu a pár jich vyklopím do sáčku, poté to celé zabalím do utěrky na nádobí a odnesu to do obýváku, kde na gauči sedí Jungkook. Před nějakou hodinou jsme přijeli od policejní stanice a čekali nás jen dobré zprávy, že Jungkookovy věci se našly pohozené kousek od nádraží, někdo je našel a odnesl na stanici v Masanhappo-gu, ještě dnes si pro ně Jungkook pojede s Namjoonem, neboť já mám už na dnešek domluveného Jimina.
„Máš to ještě horší než včera," povzdechnu si, když uvidím zblízka Jungkookovu modřinu na líčku, která už se nejen rozšířila po celé tváři, ale mnohem víc ztmavla a lehce napuchla. Opatrně mu přiložím utěrku se zabaleným ledem k ráně, načež on sykne a ucukne stranou.
„Au! Yoongi... budu si to držet sám," řekne a vezme mi utěrku z ruky, lehce si ji přiloží k líčku, ale stejně se jeho grimasa bolestně zakřiví. Lítostně ho pohladím po světlých vlasech, abych ho trošku utišil.
„Neříkej mi, že to byla jen facka..."
„Vážně byla, ale nedivím se, že to vypadá takhle, byla vážně silná a ke všemu měl ten chlápek několik prstenů, kretén..." sykne naštvaně a uvelebí se na svém místě. Měl bych se raději vrátit do kuchyně, za chvíli je oběd a já už na pánvičce smažím zeleninu se sýrem.
Odběhnu tedy zpátky a ujmu se vařečky, se kterou zeleninu míchám, aby se sýr dostal všude, už to začíná i pěkně vonět a mně kručet v břichu. Schválně toho zase dělám trochu víc, vezmu Jiminovi do krabičky, aby si mohl třeba k večeři dát, tohle jistě pokouše, není to tvrdé.
Vyruší mě zvonění, které se rozezní celým bytem. Jsem docela zmatený, nikoho nečekám, Namjoon měl přijít pro Jungkooka až za hodinu, jen doufám, že to zase nebude máma, i když tu také očekávám každou chvíli, vzhledem k tomu, že Jungkook není plnoletý, jistě se to rodiče brzy dozví.
Zeslabím plamen na sporáku a pánvičku překryju pokličkou, poté přijdu do chodby a otevřu hlavní dveře. Překvapí mě ale, když před prahem uvidím postávat svého hnědovlasého žáka na klavír, akorát bez širokých brýlí, které většinou nosívá, ale teď má nejspíš čočky.
„Taehyungu? Co ty tady?" optám se udiveně a on jen poukáže na svůj mobil.
„Jungkook mi předevčírem psal... můžu dál?" bez váhání mu ustoupím z cesty, on tedy vejde do chodby a rychle si zuje boty. Bez váhání už chtěl zamířit do Jungkookovy ložnice, ale včas ho zastavím a nasměruju do obýváku. Děkovně kývne hlavou a už vejde do dveří, já ho hned následuju.
„Tae? Co tady děláš, máš být přece na dovolené s rodinou..." vyhrkne překvapeně můj mladší bratr a zbrkle se napřímí, přitom oddělá utěrku od svého líčka. Taehyung na něj chvíli zírá, jako tělo bez duše, ale poté se k němu rozejde a bez řečí ho políbí na rtech.
„Mmm, au..." Jungkook ho od sebe po chvilce odtáhne a sklesle poukáže na svoji ránu, „opatrně, je to dost citlivé-..."
„Mrzí mě to, lásko, věděl jsem, že jsem měl jít s tebou, už nikdy tě nenechám jít samotného, nikdy! Uh, nemohl jsem na té chatě zůstat, neužil bych si to tam, pořád bych na tebe myslel, sbalil jsem se a odjel za tebou, jinak to nešlo," vydechne a lítostně ho pohladí po druhém zdravém líčku. Jungkook ho chvíli zmateně pozoruje, ale poté se uvolní a uculí se nad tím.
„Ohh, ty jsi přijel jen kvůli mně? Taehyungie~." Jungkook kolem něj omotá paže a přitáhne si ho do objetí. Usměju se nad tím pohledem, jsou spolu roztomilí, ale jsem rád, že je Taehyung natolik starostlivý, že upřednostnil svého přítele před chatou. Myslím, že si Jungkook opravdu vybral správně.
„A ti dva se už našli?" optá se a otočí se i směrem ke mně, nejspíš je to otázka na nás oba, ale Jungkook se jí hned ujme. Pohladí Taehyunga po rameni a začne mu vše vysvětlovat.
„Dnes jsem byl s Yoongim u policajtů, měl jsem takový menší výslech, spíš chtěli popsat ty dva a když jsem to udělal, ukázali mi fotky a já je hned poznal. Prý jsou hledaní už nějakou chvíli, nejsem první, koho napadli, takže teď alespoň vědí, kde se pohybují a jistě je brzy dopadnou," Taehyung nevypadá, že by byl moc spokojený, no, to ani já nejsem, budu spokojený až ve chvíli, kdy se dozvím o jejich oficiálním dopadení.
„Mm, dobře a... tvoje věci?"
„Čekají na mě v tvém městě, s kamarádem mého bratra si pro ně pojedeme, nechtěl jsem totiž jet sám vlakem... to bych asi nezvládl," obhájí se, ale tohle není třeba obhajovat, je to pochopitelné poté, co se mu tohle stalo.
„Chápu, hmm, když už tam pojedete, nechceš tam se mnou rovnou zůstat? Napadlo mě, když už nejsem na té chatě, ale mám dovolenou, mohl bys u mě zůstat až do pátku, co říkáš? Pokud bys byl ale raději doma, pochopím to," usměje se na něj Taehyung a Jungkookovi se rozzáří oči, které ale ještě nasměruje na moji osobu, jako by se snad chtěl ujistit, zda jet může. Moc se mi to nelíbí, po tom, co se stalo, byl bych raději, kdyby tady zůstal, ale nechci mu nějak bránit a kazit prázdniny.
„Mm, ale budeš mi volat, nebo já tobě, to je jedno, ale každý den o tobě budu vědět, dobře? Jinak, kdybys chtěl jet potom dřív, klidně pro tebe zajedu autem, nedělá mi to problém," řeknu a Jungkook, jako malé nadšené dítě, hned radostně přikývne na souhlas.
„Jasně, tak platí, pojedu s tebou, Tae," oznámí mu, jako by to snad neslyšel a sám ho láskyplně políbí na rtech, tentokrát ale opatrně, aby nezavadil o svoje bolavé líčko.
„Nechceš zůstat na oběd, Taehyungu? Pak můžeš jet s nimi, ať nejezdíš zbytečně napřed," pronesu ještě a můj žák vypadá, že by rád zůstal. S pousmáním přikývne a já tedy vím, že možná ještě přisypu zeleninu.
„Děkuju, rád zůstanu," řekne slušně, jako jsem u něj vlastně zvyklý. Odběhnu do kuchyně, ale ještě se vrátím a nakouknu do obýváku, kde už se hnědovlásek uvelebil vedle mého bratra a přitáhl si ho k sobě.
„Ještě se chci zeptat, jestli si dáš něco k pití? Káva, čaj, džus, voda-..."
„Dám si ten džus, děkuju," letmo kývnu hlavou na souhlas a konečně se vrátím do ovoněné místnosti mým obědem.
Zdravím <33
Včera měl náš best leader narozeniny, všechno nejlepší Namjoonie, ještě jednou tady! <333 hodně štěstí a hlavně zdraví :333
No a v dnešní kapitole zase konečně taekook :33
Jo, a ještě mě tak napadá, chtěla jsem tohle téma otevřít trošku později, ale možná to není od věci, přemýšlím, jak to bude s yoonmin smutem. Mým původním plánem bylo, že tahle kniha bude bez smutu, vzhledem k tomu, že je Jimin nemocný a asi by mu to moc příjemné nebylo, alespoň si to myslím, tohle už nikde nevyčtu :Dd
Na druhou stranu, jsou tady cesty typu "dejme tomu, že to bude takhle a bude to ok...", i když, tomu bych se raději vyvarovala, ale je to na vás, zda by se vám sem smut někde ke konci hodil, nebo si taky myslíte, že by tahle kniha měla zůstat bez toho, už i skrz Jimina.
Jinak užívejte týden, snad se sem zase dostanu dřív, než za tři dny :Dd<33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
