Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~21~

„Mm, je tady krásně, jsem rád, že jsme šli taky," vydechne s protáhnutím svých pažích Hoseok, když nás opět ovane lehký osvěžující vánek. Jdeme po široké cestě mezi lesy, takže nás stále zahřívají sluneční paprsky, ale zároveň jsme schovaní v menším chládku ve stínu okolních stromů.

„Jak dlouho půjdeme? Zapomněl jsem," ozvu se, nechtěl jsem, aby to vyznělo, že bych byl už unavený, ale když kouknu na Jimina, jeho obličej nevypadá v pozitivní náladě, spíše naopak. Nemyslím se ale, že je stále naštvaný, spíš se teď soustředí na horší podmínky v podobě hrozného horka, neboť je stále v mikině, a taky menšího vyčerpání, protože jeho nohy už se trošku zaplétají do sebe s každým krokem.

„Cesta tam trvá dvě hodiny, teď máme za sebou teprve třicet minut," nad odpovědí od svého bratra se zamračím a na chvíli se zastavím v cestě, stejně chci počkat, až dojde Jimin a není pozadu.

„To mi teď dáváš matematický příklad, nebo co? Stačilo by říct, že půjdeme ještě hodinu a půl," sám se nad svými slovy trochu uchechtnu a stočím zrak k světlovláskovi za mnou, v tu chvíli mě úsměv opět přejde a nahradí ho starost.

„Jimine, všechno dobrý? Nechceš si...přeci jen sundat tu mikinu?" mluvím opatrně, aby si to Jimin nevzal tak, že na něj nějak útočím, moc dobře ho chápu a vím, že by se cítil špatně i u procházejících, kteří by asi nějaké obvazy vůbec neřešili, ale Jiminovo slabé sebevědomí by udělalo své.

„N-Ne...to je dobrý," vydechne, ale stejně s tím nejsem spokojený. Podle toho, jak vypadá, se v tom musí péct. Vlasy už se mu lepí k červenému a mokrému čelu, musel si sundat i svůj klobouk, aby se lépe orientoval.

„Yoongi má pravdu, Minie, takhle nám tady ještě zkolabuješ, raději si to sundej, stejně tady nikdo nechodí, za celou dobu jsme potkali jen jednoho cyklistu," jsem rád, že i Hoseok se do toho vmísil, on má na Jimina přeci jen větší vliv, ale blonďáčkovi se očividně moc nechce.

„Huh, neříkal jsi náhodou sám, že tuhle trasu přece úplně skvěle zvládnu?" zvolá zadýchaně směrem ke svému bratrovi.

„Ale no tak, neobracej to teď proti mně," povzdechne si Hoseok a dojde až k nám, „sundej to ze sebe."

„K tomuhle mě nutit nemůžeš..." šeptne se sklopenou hlavou, neboť nejspíš není tak odvážný, když je jeho starší bratr přímo naproti něj. Je mi ho vcelku líto, kdekdo by si pomyslel, jak je ten kluk paličatý, ale přitom má jen strach. Bojí se odsouzení, výsměchu, má to zabudované v hlavě, a to se těžko dostává ven.

„Ahh, já vím, že ne, ale...," Hoseok sklesle vzdychne a mávne rukou, „ne, dělej si, co chceš, třeba se v tom uvař, co já s tebou nadělám. Mm, jen se ti snažím pomoct," s tímhle se otočí a vydá se směrem výš k Jungkookovi. Soucitně kouknu na chlapce, jenž stále stojí na jednom místě a civí do země pod sebou. Ujistím se, že jsou kluci v dostatečné vzdálenosti a poté se zohnu tak, abych Jiminovi krásně viděl do obličeje.

„Poslyš, vím, jak se teď cítíš, alespoň se ti snažím porozumět. Chápu, že se nechceš procházek po lese s holými rukami obvázanými až po ramena obinadly, ale tady opravdu nikdo nechodí a kdybychom náhodou někoho v dálce zahlédli, můžeš si mikinu zase obléct, ale teď bude lepší, když ji sundáš. Je to ještě celkem dálka a nechceš přece riskovat další zdravotní problémy, hmm?" pronesu klidně a jemně, abych v tom malém klučinovi probudil více důvěry a jistoty.

Zvedne ke mně svoje tmavé kávové oči a prohlédne si mě, jako by mě snad viděl poprvé.

„Měl bych...?" ujistí se trochu stydlivě, z téhle jedné otázky poznám, že jsem nejspíš na dobré cestě, proto se rychle usměju a přikývnu na souhlas.

„Jo, budeš se cítit líp, já třeba nosím mikiny pořád i v tom největším horku, ale ty jsi mě teda překonal, rozhodně uděláš dobře, když ji sundáš," mrknu na něj a on si s menším uculením začne vytahovat rukávy. Snaží se opatrně, aby si o mikinu nesedřel kůže někde, kde obvazy nemá, nakonec ji sundá úplně a já opět uvidím jeho hubené paže obvázané vcelku tlustou vrstvou a několik tlustších a měkčích náplastí v okolí krku.

„Ahh, no vidíš, a ještě ti to tak sluší," pochválím ho a on ihned nabere červenější barvu v tvářích, teď už to není ale horkem, spíše jsem ho nechtěně dostal do rozpaků. Prsty si odhrne zpocené vlasy z čela a očima zakmitá, jako by se snad nemohl rozhodnout, na který bod se teď dívat.

„Um, díky, i když to říkáš jen proto, abych se cítil líp."

„To není pravda, Jimine, mluvím upřímně, klidně se běž zeptat Jungkooka, jak upřímný člověk já jsem, buď říkám pravdu nebo mlčím, nic mezi tím," pronesu rychle a Jimin se nad tím hned zahihňá, silněji stiskne mikinu ve svých dlaních a nevědomky ji nalepí úplně na svoji hruď.
I tohle je nejspíš jev, který zapříčinila právě moje slova.

„Můžu být taky trochu upřímný?" jeho otázka mě trochu zaskočí, ale ihned přikývnu, „totiž, zezačátku jsi na mě působil hrozně chladně a měl jsem strach, abys nebyl jeden z těch, kteří mají za mými zády blbé poznámky ohledně mojí nemoci, ale ve skutečnosti jsi úplný opak. Vlastně jsem možná i rád, že jsme se seznámili, v tuhle chvíli jsi na mě rozhodně milejší než můj vlastní bratr," pronese nejistě. Popravdě, tohle mě potěšilo.

„Oh, páni, tak to jsem rád. Taky jsem spokojený s tím, že tě znám, jsi fajn kluk, vážně. Mm, a z Hoseoka si nic nedělej, to víš, má o tebe strach a stará se o tebe ze všech sil, moc mu na tobě záleží a asi je to pro něj velká zodpovědnost mít tě na starost bez přítomnosti vašich rodičů."

„Jo, to já vím, jen mi občas přijde, že se jednu chvilku stará až moc o moje zdraví a druhou chvilku mě tlačí do věcí, jako je třeba tenhle výlet. Sice vím, že bych se měl hýbat tolik, kolik mi moje tělo dovolí, přeci jen...mohly by mi zatuhnout klouby, znám svoje rizika, ale i tak bych ocenil, abych se mohl rozhodovat víc sám za sebe," naprosto chápu jeho myšlenky, přeci jen je mu už šestnáct let, dospívá a pohled na věci se mu taky mění. Sice nevím, jak to u nich doma probíhá, ale pokud je to tak, jak jsem pochopil z Jiminova přiznání, Hoseok by mu měl nechat prostor i na vlastní rozhodování.

„Zkoušel jsi s ním mluvit? Sednout si a říct, co ti vadí a co bys změnil?" Jimin s povzdechnutím zakroutí hlavou.

„Nemělo by to smysl, on vážně není zlý, ale asi máš pravdu v tom, že má na sobě teď moc zodpovědnosti, takže to s ním nejspíš hází," jsem rád, že ač je na svého bratra trochu naštvaný, stále se snaží dívat i na jeho stranu. Jde vidět, že je Jimin opravdu rozumný a inteligentní člověk, ač tak na první pohled nepůsobí, jeden by si řekl, že je to spíše dítě, ale ve skutečnosti to jen zkresluje jeho drobná postava, stydlivá povaha a uzavřenost kvůli své chorobě.

„Určitě se to zlepší, hmm, měli bychom si pohnout, ti dva se mi ztratili z dohledu," upozorním, když si všimnu, že na nás ani jeden z kluků nepočkal a před námi je jen prázdná cesta. Jimin se nad tím zasměje a rychle dá do kroku.

„Ou, měli bychom, oba mají naše batohy s pitím a jídlem," podotkne.

„Oh, ksakru, na tohle jsem úplně zapomněl," zaskučím si spíš pro sebe, protože už mám docela žízeň a jestli ty dva budeme muset dohánět, asi se budu za chvíli cítit jako ztracený na Sahaře.

Zdravím <33

Tenhle týden bude hrozně náročný, achjoo, snad něco zvládnu napsat, protože už mám předepsané jen dvě kapitoly dopředu, potom budu muset zase frčet :Dd ale naštěstí mám plány, takže teď už jen potřebuju čas a chuť vypsat myšlenky xdd

Jinak...asi jste si všimli, že Yoonmin se tady poznávají a rostou si k srdíčkům tak nějak postupně pomalu, snad vám to nějak nevadí, většina mých knih je teď založená hlavně na tom, že se ten vztah mezi nimi vždy pomalu vyvíjí.

Pokud máte ale raději, když je vztah už téměř zezačátku a kniha je spíše založená na jejich milostném vztahu, klidě mi to řekněte a do budoucí taekook knihy může něco takového vymyslet :)<33