Převaluju se v posteli už několik hodin, ale stejně nemůžu ani zamhouřit oko. Něco mě tíží na hrudi, myslím, že vím, co to je. Opět přemýšlím nad Jiminem, mám ho plnou hlavu a teď obzvlášť, co jsem se přiznal Namjoonovi, co jsem se přiznal sobě, co jsem se přesvědčil o tom, že moje tušení nelhalo.
Doufal jsem, že se mi po tomhle všem trochu uleví, ale pravdou je, že mě to trápí ještě víc, ani nevím proč, možná proto, že od teď už mám také tajemství, už mám v sobě něco, co budu muset před Hoseokem, a hlavně před Jiminem schovávat. Myslel jsem, že budu muset i před svým bratrem, ale abych byl upřímný, mám sto chutí se o tomhle pobavit právě s ním.
Mít tajemství...není dobrý pocit. Není to dobrý pocit, když o tom někdo ví, ale na druhou stranu, jako paradoxem se s tím potřebuju svěřit těm nejbližším. Ač budu mít potom strach, aby se to někde neprovalilo.
S povzdechnutím vstanu z postele, rozhlédnu se po tmavé ložnici, počkám, až si moje oči trochu zvyknou na tmu a dokážou zaostřit na okolí, abych po cestě do ničeho nenarazil. Bosými chodidly došlápnu na malý kobereček a poté na studenou podlahu.
Projdu trochu světlejší chodbou do druhého pokoje, kde jsou stále pootevřené dveře, vím moc dobře, jak Jungkook nedokáže usnout se zavřenými dveřmi, už jako dítě v nich musel mít alespoň malinkatou škvíru.
Je sice už něco po půlnoci, ale mohl jsem tušit, že Jungkook ještě spát nebude. Už když nakouknu dovnitř, je všude rozlezlá tma, jen z postele vychází světlo z displeje mobilu, který ozařuje Jungkookův obličej, vidím tedy ještě do jeho očí. Zamračí se a svůj pohled stočí mým směrem, v tuhle chvíli leknutím odhodí mobil a s menším vyjeknutím se zamrská na posteli.
„Co blbneš, to jsem já," syknu, abych ho utišil a on začne zhluboka dýchat, aby se uklidnil z toho šoku.
„Ksakru, víš, jak jsem se vyděsil?! Mohl jsi na mě promluvit dřív, a ne stát u dveří jak duch...sakra!" vzdychne a plácne sebou na matračku. Uchechtnu se nad tím a vydám se směrem k jeho posteli, sednu si na její okraj, zůstanu k němu ovšem otočený zády.
„Promiň, jen nemůžu usnout," vydechnu šeptem. Jungkook odloží svůj mobil na noční stolek a dlaní mě poplácá po zádech natočených k němu.
„Hej, to bude něco vážného," pronese pobaveně, aby odlehčil atmosféru. Protočím si pro sebe panenkami a konečně si vlezu za ním do postele. Odhrnu peřinu, abych se dostal až k němu a bez váhání se celý natisknu na jeho tělo, obejmu ho a čelo si opřu o jeho hruď. Jungkook je očividně trochu zmatený, ale hned na to se uvolní a vplete mi svoje prsty do tmavých vlasů.
„Ahh, Yoongi, copak se děje, hyung," pronese jemně a nepřestává si pohrávat s mými pramínky vlasů. Na chvilku zavřu oči, i když je stejně kolem tma, tohle mi pomáhá, abych byl víc sám sebou a nehromadil v sobě strach z každičkého slova, které se chystám říct.
„Mám něco na srdci..."
„C-Cože? Jak to myslíš?! Byl jsi u doktora, nebo..." začne hned panikařit, ale já ho rychle uklidním poplácáním po zádech.
„Ne, ne takhle, ty troubo, myslel jsem...že se ti potřebuju s něčím svěřit," Jungkook si hned oddechne a pevněji mě obejme. Mám takový pocit, že ho dnešní noc až moc děsím, to se o to ani nijak nesnažím.
„Ahh, aha, uff, tak povídej," pobídne mě už klidněji, ale já naopak zneklidním svoji duši a moje srdce se náhle roztluče trochu tvrději a rychleji než obvykle. Ještě chvíli jsem ticho, mezi zuby si žmoulám svůj spodní ret, načeš si opět vzpomenu na Jimina. Vydechnu a pootevřu rty, abych mohl nějak začít.
„Kooku...Jinův radar nelhal..." šeptnu, odpovědi se mi ale dostane až po chvilce ticha.
„Um...huh?"
„Bránil jsi mě hezky, ale nebyla to potřeba, Jin měl pravdu, i když se mi to říká těžko, že zrovna tenhle otravnej-...no, to je jedno, prostě...začal jsem něco cítit..." už se začnu zadrhávat, to pozná i můj mladší bráška, proto mi napomůže.
„Co jsi začal cítit?" zkousnu si vnitřní stranu líce a trochu nakrčím obočí.
„To, co jsi ty začal cítit k tomu Taehyungovi," vysvětlím.
„Oh," vyjde z něj překvapeně, hned ale pokračuje s dotazováním, „a...ke komu?" a je to tady. Čas se přiznat, kdo mě doopravdy tak uchvátil, až jsem to dopracovat až k citu zvaném láska. Anebo jen zalíbení? No, jedno z toho určitě.
„K Jiminovi," řeknu jednoduše, bez vykrucování, i když mám pocit, že se mi do tváří nahrnula snad všechna krev z těla. Nechávám oči zavřené, neodvážím se ani pohnout, jen čekám na odpověď svého bratra. A ta začne tím, že mě blonďák pohladí po celé délce mých horkých zad.
„Oh, Yoongie, proč jsi mi neřekl, že jsi taky v téhle skupině lidí? Vždyť já bych tě obzvlášť pochopil, když jsem tvůj bratr, a ještě ke všemu teplej," řekne tak jemně, až mě to úplně omámí, a kdybych byl jen o trochu víc citlivý, už bych měl oči plné slz.
„Já nevím...nevěděl jsem to, nemyslel jsem si, že bych se mohl někdy zamilovat do kluka...ještě ke všemu o šest nebo pět let mladšího, ale prostě se to stalo," Jungkook mě k sobě víc přivine a přikryje nás peřinou, nejspíš usoudil, že tady dneska přespím s ním.
„No, tak se to stalo a nemusíš být z toho nějaký špatný, jo? Nic na tom není a kdyby s tím měl někdo problém, řádně si to s ním vyřídím," řekne přísně, ale hned na to se uchechtne a pohladí mě po tmavých vlasech, „prostě se za to nestyď, hyung."
„Já vím, děkuju moc, že jsem ti to mohl říct, půjdeme spát? Nějak na mě padla únava," zeptám se s pousmáním a Jungkook hned souhlasně kývne hlavou. Oba se víc zachumláme do tenké peřiny, ač nám určitě brzo bude horko, už i z toho, jak se k sobě tiskneme.
„Dobrou noc, Yoongi-hyung."
Dobré odpoledne <33
Jsem jediná, která ještě nebyla letos v bazénu nebo někde ve vodě? xdd
přeju vám pěkný zbytek dne <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
