Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~45~

Moji ložnici osvětluje jen menší lampička a žluté světlo z ní. Byl jsem rád, že jsme přijeli a já akorát stihl dát Jiminovi antibiotika, ale do postele jsme se dostali až o další hodinu později. Musel jsem se postarat o Jungkooka a jít ho uložit do postele, aby usnul a nedělal už v bytě nepořádek, a hlavně, abych měl na Jiminovo večerní ošetřování klid, neboť to zabere dost času, řekl bych tak hodinu určitě.

Teď už je Jimin osprchovaný a jen ve spodním prádle sedí na mojí posteli. Musím ho celého namazat, ale první mu musím ošetřit tu oděrku, abych mu do čerstvé rány nedával krém. Našplíchám si na vatu dezinfekci a opatrně ji přiložím k odřenině na stehně.

Jimin s nohou se syknutím škubne, načež na chvilku zastavím, ale poté pokračuju v opatrném a šetrném ošetřování. Na to, že jenom spadl, to má odřené dost. Kůže se mu doslova rozdrolila a sedřela, přesně, jako křehká motýlí křidélka.

Navíc se mu už u okrajů oděrky tvoří malé puchýřky, které budou druhý den jistě ve velikosti, kdy už se budou muset propíchnout. Tohle je asi jediná činnost, kterou dělám opravdu nerad, nikdy totiž nevím, jestli to Jimina bolí, nebo ne, on sice tvrdí, že to propichování téměř necítí, ale přitom, když mu po puchýřku přejedu prstem, škube sebou.

Mám strach, abych mu ještě víc neublížil, nechci, aby u toho ošetřování nějak moc trpěl, proto se řídím podle jeho reakcí, jakékoliv syknutí nebo trhnutí, už se mám na pozoru a snažím se být ještě šetrnější.

„Ahh, dobrý? Už to jen zalepím," pronesu a chytnu po měkké nadýchané náplasti, kterou vytáhnu z obalu a zalepím Jiminovu ošetřenou ranku. On se mile pousměje, a ještě se prstem po náplasti pohladí.

„Díky," nechápavě se pousměju a nakloním hlavu na stranu.

„Za co děkuješ? Všiml jsem si, že to děláš nějak často, přitom nemusíš," oznámím polohlasem, abych nenarušoval opět klidnou atmosféru a Jimin stydlivě pozvedne svými holými rameny.

„Mám to ve zvyku, i když děkuju za něco, co je pro druhého třeba samozřejmost, no...třeba u Hobiho-hyunga, ale zrovna u tebe to taková povinnost není, ty nejsi můj opatrovník, myslím, nejsi rodina, takže to nemáš povinné, aby ses o mě takhle staral, ale stejně sis mě tady nechal a pečuješ o mě dál, je to hezké," špitne a ukazováčkem přejede po prostěradle.

On je vážně takový andílek, ještě bude děkovat za to, že se o něj dobrovolně starám a nechávám ho u sebe. Je to neskutečně vděčné dítě, ale to i díky jeho nemoci, i když se to nezdá, polovinu jeho osobnosti tvoří právě jeho omezení.

„Aish, fascinuje mě, jak miloučké jsi stvoření, Jimine," vydechnu a natáhnu se pro krém na jeho drobné křehké tělo. On se nad tím zahihňá a odvrátí ode mě obličej, stejně ale vidím, že se zase tak hezky červená. Tenhle jev se mi na něm začíná opravdu hodně líbit.

„Mm, Yoongi?" optá se poté a opět ke mně vzhlédne, „můžu mít otázku?"

„Jasně, ptej se na cokoliv."

„Totiž...tvůj bráška je na stejné pohlaví? Myslím...líbí se mu kluci?" teď zněl trochu nejistě, nejspíš si nebyl jistý, zda je ta otázka vhodná, ale nemyslím si, že je na ní něco špatného, naopak, ještě mile rád otevřu téma právě o tomhle.

„Jo, je gay, stejně, jako Namjoon s Jinem," usměju se a Jimin už trochu jistější přikývne.

„Mm, to je hezké, vlastně...máš okolo sebe docela dost takových lidí, že?" opět přikývnu, ale nic na to neříkám, protože vidím, že chce Jimin s vyptáváním ještě pokračovat, „ummm, jaký máš na to vlastně opravdový názor? Je mi jasný, že svoji rodinu asi podporuješ, ale stejně...jak se na to doopravdy díváš?"