Jimin p. o. v.
Probudí mě sluneční paprsky, které už se rozlezly po celé ložnici, donutí mě otočit se na druhý bok zády k oknu, ale jakmile se převalím z jedné polohy do druhé, ucítím menší štiplavou bolest v okolí zad a ramen, kde se mi opět přes noc vytvořilo spousta puchýřů, k nimž se přilepuje i Yoongiho tričko, které mám na sobě.
Nespokojeně zafuním a otevřu oči s domněnkou, že alespoň uvidím krásnou tvář spícího Yoongiho vedle mě, ale místo toho mě přivítá jen prázdno a ustlaná polovina napravo ode mě. Zase se probudil dřív, není to fér, nikdy ho nezastihnu včas, přitom už jsem slyšel, jaký je Yoongi spáč, prý se mu říkávalo medvěd v zimním spánku, ale podle mě je rozhodně větší ranní ptáče, než jsem já.
Od prvního dne, kdy jsme se dali s Yoongim dohromady, uběhly už dvě noci a já mám skoro pocit, jako bych s ním byl celé dlouhé věky. Je to krásný pocit, pokaždé, když jsem s ním, cítím se celý, naplněný láskou a bezpečím, endorfiny se mi vyplavují při každé jeho lichotce na moji osobu a pomalu zapomínám na to, že o tom můj hyung ještě nemá ani tušení.
Bude se to muset dozvědět, předpokládám, že i brzy, vzhledem k tomu, že už je Hobimu lépe a na konci týdne, což jsou ještě nějaké tři dny, bych za ním jel zpátky s tím, že už mě nemůže ničím nakazit.
Nikdy jsem ale necítil takovou trému při vlastním bratrovi
Pomalu se vyhrabu z peřiny a postavím se na svoje slabé obvázané nohy, na kterých lehce nakrčím prsty od chladu deroucího se z podlahy. Tentokrát si dávám pozor, abych si nepřišlápl konec obinadla, které už je lehce odmotané, tentokrát by mě totiž nikdo nechytil.
Otevřu dveře od ložnice a přijdu na tichou chodbu. Dveře od obýváku jsou dokořán otevřené a vychází od nich zvuk televize. Vydám se tedy dopředu a nejistě zastavím těsně u prahu obýváku, je zvláštní, že neslyším žádné hlasy, Yoongiho ani jeho bratra.
„H-Haló?" ozvu se a nakouknu dovnitř místnosti. Místo tmavovlasého mladíka, jenž u mě ještě v noci usínal v objetí, uvidím šedovlasého muže sedícího poklidně na gauči, ale jen, co si on všimne mě, zeslabí zvuk a obdaruje mě milým úsměvem.
„Dobré ráno, Jimine."
„Oh... N-Namjoonie-hyung? Jak to, že tu není Yoongi?" vydám hned ze sebe trochu plaše, protože jsem ho nečekal, navíc se teď necítím úplně komfortně, když se sotva hýbu, potřebuju ošetřit, ale po Yoongim ani stopy.
„On ti o tom včera neřekl? Musel do práce a poprosil mě, abych se o tebe do odpoledne postaral, tak jsem souhlasil. Myslel jsem, že jste domluvení a jsi na mě připravený," zní trochu zklamaně, nechtěl jsem působit, že ho tady nechci, takhle to není, ve skutečnosti jsem rád, že když už musel Yoongi najít náhradu, že to mohl být zrovna Namjoon-hyung.
„Um, on... asi na to zapomněl, ale to nevadí! Jen... mě to překvapilo," vysvětlím s pousmáním a opatrně se posadím vedle něj na gauč, opět se mi ale trochu odmotá obinadlo z paže, které ale rychle zastrčím za rukáv trička. Šedovlásek si toho ale stejně všimne.
„Poslyš... vím, že tě teď mám ošetřit, ale dostal jsem jen rychlé školení, budeš mi muset pomáhat, heh, takže... půjdeme do ložnice? Nebo to zvládneme tady na gauči?" usměju se, abych ho trochu povzbudil, jde na něm vidět menší nervozita. Nedivím se mu, ještě nikdy mě neošetřoval a jistě má teď obavy, aby něco nepokazil.
„Klidně tady a... ummm, v ložnici je batoh s věcmi, které jsou potřeba." Namjoon to naštěstí pochopí a s kývnutím hlavou odejde do vedlejší místnosti pro batoh, o kterém jsem mluvil. Sám jsem teď trochu nervózní, měl jsem co dělat, abych se psychicky připravil na to, že mě uvidí Yoongi tehdy polonahého, a dokonce se mě bude dotýkat a vše ošetřovat, ale teď je tady opět nový člověk a já mám jen pár minutek na to, abych se uklidnil a našel v tomto člověku větší důvěru k tomu se mu ukázat ve své celé parádě.
„Jsem zpátky, tohle je ono?" ozve se vysoký muž a já jen letmo pokývnu hlavou. Jen co si ke mně přisedne, přitáhnu k sobě kolena a nejistě sklopím hlavu dolů ke svým prstům na nohách. Svírá se mi žaludek, nejsem si jistý, jestli to s Namjoonem zvládnu.
„Všechno v pořádku, maličký?" jsem donucen s ním navázat oční kontakt, ale ač se Namjoon doteď mile usmíval, koutky mu náhle spadnou dolů, když se střetne s mým nešťastným pohledem. Jako by mi z očí snad všechno vyčetl, odtáhne batoh na stranu a lehce mě chytne za ručku schovanou v rukavičce.
„Jimine, co kdybychom se první nasnídali? Chápu, že se asi trochu stydíš, není nic příjemného mít z ničeho nic úplně jiného ošetřovatele, že? Ale i když tě můžu ujistit, že mě se bát rozhodně nemusíš, znáš mě už přece aspoň trochu... chci ti dát šanci si trochu zvyknout, že jsem tady místo Yoongiho. Takže... pokud to vydržíš a zvládneš první jídlo..." nedořekne celou větu, jen trochu zpomalí svoji řeč, aby mi naznačil, že už teď očekává odezvu. Myslím, že to takhle bude lepší, dokud se nebudu moc hýbat, vydržím to, hlavně se potřebuju teprve rozkoukat, sotva jsem se probudil a už se mám nechat ošetřit od vzdálenějšího člověka, než je můj bratr či Yoongi.
„Um, asi ano... mohl bych dostat kakao, prosím?" Namjoon se okouzleně zasměje a hned přikývne na souhlas.
„Rozhodně ano, vydrž chvilku, donesu ti kakao a... co by sis dal na jídlo? Chtěl jsem navrhnout topinky, ale to na tebe bude asi tvrdé."
„Hmm, uměl bys vaječnou omeletu...?" zeptám se opatrně, nechci zase moc otravovat, vím, že Yoongi by tohle pro mě udělal opravdu rád, ale Namjoon třeba počítal s něčím jednodušším. Naštěstí se ale usměje a opět souhlasně přikývne.
„Bydlím s Jinem už nějaký ten pátek, ovšem že umím, chvilku vydrž, zatím si klidně zesil tu televizi, i když tam nic moc není, teď tam běží nějaký obyčejný ranní pořad... můžeš zkusit něco najít, já jdu na to jídlo," mávne na mě, přisune mi blíž ovladač a ztratí se za dveřmi. Je opravdu milý, trochu mě to uklidní a já se víc uvolním při jeho přítomnosti.
Ovladačem zesílím televizi a chvilku sleduju, co je tam vlastně za pořad. Jen co ale zaregistruju tématiku s návratem studentů do škol, s nechutí v obličeji přepnu na jiný program, na kterém zrovna chytnu nějaký animovaný seriál.
„Mm, pro děti...," ceknu si pro sebe a chci přepnout na další program, ale stejně se zastavím a se zaváháním se nakloním ke dveřím, abych se ujistil, že tady Namjoon opravdu není a dávno je zalezlý v Yoongiho kuchyni.
„Ummm, ale proč bych se na to nepodíval... stejně tam nic jiného není," obhájím se sám před sebou a víc se uvelebím na gauči, ovladač položím vedle sebe, ještě se natáhnu pro tenkou deku, kterou se přikryju.
Spokojeně se zakoukám do animovaného seriálu a už jen čekám, až přijde Namjoon-hyung se snídaní a kakaem.
Omlouvám se za méně zajímavou část, slibuju, že zítra vyjde další <33
Jinak doufám, že se máte dobře :33
Purple you~
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
