Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~22~

Jdu po boku svého mladšího bratra a naslouchám každému jeho slovu. Věty se z něj sypou, jako zrnka písku z děravého pytle a já mám co dělat, abych všechno stačil vnímat a vstřebávat pro případ, že by mi dal Jungkook nějakou kontrolní otázku, zda jsem ho pozorně poslouchal a nedělal ze sebe svého otce, kterému vždy šla všechna slova jedním uchem dovnitř a druhým ven.

„Tak co si o tom klukovi myslíš, hyung? Chci konečně tvůj názor," pronese blonďák a já se hned pro sebe vítězně usměju, když se přeci jen dočkám nějaké té otázky, kterou bych neměl šanci mu správně zodpovědět, kdybych tady skutečně neposlouchal jeho výklad o mládenci ze sociálních sítí.

„Myslím, že jsi udělal dobře, když sis ho zablokoval, i když chápu, že tě to mrzí, přeci jen, seznámili jste se přes skupinu pro gaye, mohl jsi tušit, že se mu líbíš a něco víc by chtěl, ale to, že po tobě žádal odvážně fotky hned třetí den, to mi přijde fakt idiotský."

U kohokoliv jiného bych se neobtěžoval s tak dlouhou odpovědí, nejspíš bych jen pozvedl rameny a nechal dotyčného, ať se s tím nějak popere, ale v případě mého brášky si nemůžu dovolit lenivě mlčet, když stačilo jen málo a mohl být klidně objetí nějakého vydírání.

Jsem nakonec ale rád, že je Jungkook natolik rozumný a ihned šel nápadník do bloku, a taky jsem vlastně rád, že mi to řekl, ač by se to víc hodilo, kdybychom byli doma, takovou zprávu bych od něj čekal opět večer v mojí posteli, ale nejspíš ho to nijak nezasáhlo a tohle celé nebral jako svěření se, ale pouhou poznámku.

„Jo, taky si říkám, sice jsem chvilku litoval a říkal jsem si, že by to třeba pochopil, kdybych mu prostě vysvětlil, že se to nehodí, na první pohled působil vážně dobře, byl milý a já jsem teď v poslední době jako mucholapka na pěkná slova a lichotky, asi už vážně toužím po vztahu..."

„Mm, proto mi teď v poslední době lezeš do postele mnohem častěji a objímaní taky nemáš dost? Oh, hned mi to dává větší smysl, můj bráška potřebuje nějaký kontakt a vyhledává ho u své nejbližší osoby," uchechtnu se a jen letmo kouknu na Jungkooka, jenž teď nejspíš neví, jak se obhájit.

„To je v pořádku, Kooku, víš, že ty máš v mém srdci vždycky místo."

„Oh, ty máš srdce?" zastavím se v chůzi a kamenný výraz nechám zaražený někde v dáli. Bylo to hnusné, ale byla to poznámka od mého bratra, to holt musím přijmout. Zhluboka se nadechnu a přikývnu hlavou.

„Ano, mám, dělej tak, abych tě z něj ještě nevykopnul," Jungkook se tiše zasměje a přátelsky mě plácne do zad, tohle on dělává rád a občas svoje silnější paže využije opravdu dostatečně a já jsem rád, že se ještě stačím znovu nadechnout.

„To bys neudělal, víš, že žertuju."

„Jasně, že vím."

„Kluci, počkejte!" zvolá za námi Hoseokův hlas, jenž nás donutí se zastavit a tázavě se otočit za sebe. Hnědovlásek je od nás pár metrů, ale nejde dál, stojí na místě, přidržuje Jimina, který se sotva na svých nohou drží, jeho červené oči od slz vidím až sem. Jeden jediný pohled mi do mozku vyšle signál a já starostlivě přiběhnu až k nim.

„Co se stalo?" otážu se ihned, co se zastavím před těma dvěma, teď už vidím Jiminovi do obličeje mnohem jasněji, z očí se mu derou slzy, které mu stékají po tvářičkách a barví je do flekaté červené. Nejspíš jsem byl do Jungkooka natolik zabraný, že jsem si ani nestačil všimnout, že je za mými zády něco v nepořádku.

„Prý nemůže chodit, hrozně ho to bolí..." šeptne rozechvěle Hoseok, předpokládám, že je z toho teď na nervy, už i proto, že on sem Jimina přivlekl a vlastně mu i namluvil, že všechno v pořádku zvládne.