Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~11~

Ležím na posteli ve své ložnici jako mrtvola už nějakých patnáct minut od odchodu mého žáka na klavír. Jen co jsem se vrátil od Hoseoka domů, ani mě moc netrápilo, že jsem přišel pozdě a ten kluk tady musel chvíli čekat, ani Jungkookovy narážky, že už se to stalo podruhé, jsem si nebral k srdci. Nedokážu se teď soustředit na nic, když mám před sebou stále obraz Jimina – ten zoufalý a vyděšený výraz, obvázané a zalepené celé končetiny...

Dochází mi najednou, proč byl stále zahalený. Tu mikinu si nechtěl sundat kvůli mně, nejspíš nechtěl, abych to viděl. Možná i proto se přede mnou schovával v té skříni při prvním setkání, ten chudák by udělal všechno proto, jen abych si nevšiml, v jakém stavu jeho ruce i nohy jsou.
Stále tomu nerozumím, nevím, proč to tak má, netuším, co se stalo, kdy se to stalo, ale ať už je to cokoliv, je to přesně to, co před cizími skrývá, jak říkal Hoseok.

Jsem na sebe nehorázně naštvaný, nedokážu se krotit a nechat ostatním soukromí, i když jsem věděl, kdo v té kuchyni asi bude, stejně jsem tam šel a prostě se ujistil, jako bych snad něco speciálního čekal, jenže v tom je ten problém, nečekal jsem právě nic zvláštního, přesto jsem viděl víc, než jsem asi měl.

„Budeš tady ležet ještě dlouho?" ozve se hlas od dveří, ani se k nim neotáčím, vím, že se právě o futra opírá Jungkook a nejspíš čeká na moji odezvu. Nezmůžu se na nic, jen s povzdechnutím zavřu oči a nechtěně si opět představím Jimina s obinadly.

„No tak, haló, Yoongi-hyung, něco se zase stalo? V poslední době přicházíš od Hoseoka dost zkroušeně, možná bys tam chodit neměl," řekne nejistě.

„Ještě, že nejsi moje matka, která by mi to mohla v mých dva a dvaceti letech zakázat," zamumlám bezvýrazně a dál pozoruju náš popraskaný strop s tou jednou jedinou malou šmouhou, která si pokaždé vezme moji pozornost, když hledím vzhůru.

„Yoongi, mně se to vážně nelíbí, nechceš Hobimu napsat, že ti teď není moc dobře, pár dní bys zůstal se mnou doma, nebo si společně někam zajdeme, ale musíš na chvilku omezit místo, ze kterého si vždycky odneseš špatné svědomí, nemyslíš?" Jungkook se posadí na okraj postele, jen ucítím, jak se matrace lehce prohnula.

„Ne, potřebuju tam chodit," odpovím rázně.

„Proč?"

Jednoduchá otázka, jež má ještě jednodušší odpověď. Kromě toho, že tam chodím skrz nahrávání, je v tom i něco jiného, co mi nějak nechce projít přes jazyk. Zamračeně se převalím na bok zády ke svému bratrovi a vydechnu do polštáře přebytek vzduchu z mých plic.

„Protože tam je on..."

„Myslíš Hoseokova bratra?" zeptá se mě Jungkook a přisune se blíž ke mně, až ucítím jeho kolena se lehce otírat o moje záda.

„Jo. Prvně jsem tam chodil kvůli němu za účelem se o něm víc dozvědět, protože jsem věděl, že mám důvod, i Hobi přiznal, že nějaké tajemství skutečně je, a já nevím, co jsem si vlastně myslel, že získám čas ho lépe pozorovat a přijdu na to, že budu narušovat soukromí šestnáctiletého kluka, kterého jsem sotva poznal osobně...jenže teď se to otočilo a já tam potřebuju chodit, abych tomu chudákovi dokázal, že nejsem nepřítel a neměl by se mě děsit, i když už jsem ho za těch pár dní dost poznamenal..."

„Zase jsi ho vylekal?" optá se nakonec Jungkook a já sklesle přikývnu na souhlas.

„Kvůli tomu, že nejsem schopný ho ignorovat..." přiznám ještě a konečně se otočím na druhý bok čelem ke svému bratrovi, schválně si položím hlavu do jeho klína a on mě s úsměvem začne hladit ve vlasech.

„Znáš ho pár dní a už s tebou ten kluk dělá divy, víš to, hyung?" pronese šeptem blonďák, nedokážu se však ubránit souhlasu, sám jsem si toho všiml, jak rychle si získal moji pozornost obyčejný začínající středoškolák.

„Co s tím mám dělat..." hlesnu a dál se nechávám hladit ve vlasech svým bratrem.

„Já bych tomu nechal volný průběh, až ho lépe poznáš, zase bude všechno jiné, každý z nás je na první pohled jiný," pronese Jungkook a s tímhle musím souhlasit, přesto mám takový pocit, že i kdyby byl Jimin zcela jiný, než na mě teď působí, nepřestal by mě tolik fascinovat.

Možná si to ale jen namlouvám, opravdu může být všechno jinak, až se s ním lépe poznám a jak já, tak i on budeme v přítomnosti toho druhého víc uvolnění. Naše pravé povahové stránky vmžiku vyplavou na povrch.

„To máš asi pravdu. Hmm, teď se mu ale musím omluvit...zase."

„Půjdeš tam zítra?" potvrdím Jungkookovi jeho otázku a vyšvihnu se do sedu, tak se zbavím i jeho dlaně v mých vlasech.

„Přesně tak. Mimochodem, díky, že jsi tady počkal s tím klukem na klavír, úplně mi ta schůzka vypadla z hlavy," Jungkook nad tím s uculením mávne rukou a taky vstane z postele.

„To nic nebylo, byl pořád lepší než ten malý prcek minule, i když...nemůžu zazdít to, že měl vážně vkus a talent na kombinování hadrů, zajímalo by mě, kolik mu je, na první pohled bych mu dal dvacet let, na druhý pohled bych to snížil na sedmnáct," zasměje se blonďák a já s pousmáním dojdu k nočnímu stolku se svým diářem, u kterého mám položenou složku s jeho přihláškou a zálohou.

„Hned ti povím. Hmm, Kim Taehyung, prosincový, ročník devadesát pět," přečtu a myslím, že Jungkook není jediný, komu právě spadla brada. Tohle bych do něj neřekl ani já.

„Sakra...já si dělal srandu, vážně jsem spíš věřil té druhé variantě, že mu bude pod osmnáct...ksakru," hlesne Jungkook a ztěžka se posadí na matraci na posteli, „hyung...nechtěj vědět, jak podrážděně jsem s ním mluvil s domněnkou, že rozhodně starší není..."

„A chceš ponořit ještě víc?" optám se zákeřně, „kdyby byl jen starší, ještě se to dá skousnout, jsou to jen dva roky, ale horší je spíš to, že on je oproti tobě už plnoletý."

Pohled, kterým se na mě Jungkook podíval, byl opravdu k nezaplacení. Není divu, raději ani nechci vědět, jak nepřístupný byl, když musel opět vyřešit můj pozdní příchod a vsadil bych obě ruce, že ho ani nepozdravil.

„Ani za nic se nesmí dozvědět, že mi je osmnáct, jinak se propadnu hanbou. Ale za to můžeš ty, Yoongi, já bych byl i slušný, ale to by mě nesměli otravovat TVÍ žáci," zdůrazní a plácne sebou na postel stejně, jako jsem to udělal já, když jsem vstřebával svoji chybu.

„Aspoň se necítím jediný, kdo si dnes má co vyčítat."

Dobrý večer <33

Konečně jsem se dostala k počítači, takže tu máte další kapitolku <33

teď...chcete říct tajemství?

V příští kapitole se dozvíte jedno tajemství ;Ddd

Teda ti, co nemají ani tušení, co se tady děje xdd pro ostatní už to tajemství úplně nebude xdd

Ale to vůbec nevadí, prostě se můžete těšit a teď vám přeju pěkný zbytek večera <33